Zaburácel hrom

Zaburácel hrom,
co na tom, že potom klid
a jen černá mračna zemi zdobí.
To Bůh se zlobí,
prohlásila téměř šeptem prababička,
když mě uleknutím zamžikala víčka.

Žena postavou to nevelká,
před křížem na zem poklekla
a jen pohyb rtů mi napověděl, že se modlí.
Nedbajíce nepohodlí
přiklekl jsem tiše vedle ní.
Byla to chvíle prazvláštní,
kdy se ve mně mísil pocit strachu a vědomí té síly,
co se v blesku skrývá.
Kdybychom ji pokořili,
zlobil by se Bůh, nebo by ten zázrak vydal?
Co tak dumám a snažím se tvářit skromně,
neuvědomil jsem si ani, že ten zázrak
nad mou hlavou svítí v domě.

Nový blesk oblohu proťal jako máslo
Vzápětí třesk, a … světlo zhaslo.

Jen ozvěnou třesku zaburácel hrom!
Nedaleko vzplanul strom,
jako suchá tráva.
Marná sláva,
prohlásila opět prababička.
Bůh …, bere i dává.
Já však zalez pod peřinu,
rozhodnut tam bouři přečkat.