Horizont

Barva ta rudá, horizont zaplaví,
bez hlásku oči své ke spánku připraví
život, jak usychající květ,
smět tak ještě jednou přivonět.

Slzy, přes něž nic nevidět,
slané, že moře mohlo by závidět.
Provázek tenký k prasknutí napjatý,
jak jen se člověk na osud připraví ?

Dívčina šťastná kdys bývalas,
teď klepou se kolena, chřadne hlas.

Tabulka skleněná na střepy rozlétla
víru jíž tak dávno ztratila!
Vzduch do plic proudit nepřestal,
no dýchat se nedaří dál.

K prasknutí napjatý provázek tenký jest,
hranice dobra a poskvrněná čest.

Nevidíš,
pravíš,
nechceš vidět!
koho tu necháváš
komu budeš chybět?

Jak brána zavře se hladina,
měla ho ráda, ač nikdy jej nechtěla
nenechat nikoho život svůj zahodit
Smět se tak ještě jednou narodit …