V noci

V noci s okny na ulici
poslouchám lidi, co se vrací domů
– v jedenáct, ve dvanáct, někdy až k ránu.
Přemýšlím, jestli bych je chtěla znát,
umět potěšit a rozesmát,
aby mi pak přáli do oken:
„Dobrou noc, slečno.“ a „Dobrý den.“

Mohla bych se naučit
každý odstín jejich tváře?
V hlavě je pak uložit
jako kytky do herbáře.
Chtěla bych s nimi brečet
a ulicí se toulat,
nechat je na mě křičet,
pak v odpuštění doufat?

Tak myšlenky plynou,
než ozve se hlas,
co nedá mi klidnou
chvíli v žádný čas:
„Tobě to snad připadá poetické,
Poslouchat cizí kecy opilecké!
Okno zavři a nech je být,
ty, co jen ruší noční klid.
Sama přece víš, že se nesluší,
chtít kromě hlasu znát celou duši.“