nade mnou rozprostírá se neochvějná šeď
křižovaná houfy černých okřídlených teček
„Jen si leťte! No, leťte!
Opusťte mě, tak jako všichni…“
a bezcitné ptactvo letí dál
bez výčitek,
bez svědomí
prší mi do rozezlených úst,
kde ukřivděné výčitky lapají po dechu,
než se i ta poslední utopí v nejmladším dešťovém oceánu
oči pak klesnou k zemi,
pryč od zrádných pěvců a ubulené oblohy
zatímco já, ve své samotě,
brodím se barevnými, hnijícími zbytky svých nadějí
křižovaná houfy černých okřídlených teček
„Jen si leťte! No, leťte!
Opusťte mě, tak jako všichni…“
a bezcitné ptactvo letí dál
bez výčitek,
bez svědomí
prší mi do rozezlených úst,
kde ukřivděné výčitky lapají po dechu,
než se i ta poslední utopí v nejmladším dešťovém oceánu
oči pak klesnou k zemi,
pryč od zrádných pěvců a ubulené oblohy
zatímco já, ve své samotě,
brodím se barevnými, hnijícími zbytky svých nadějí
13.02.2017 14:17
Gladiol
poněkud smutné
28.10.2016 13:03
no nevím, připadá mi to tak trochu jako by ty slova byly vyhozeny do vzduchu granátem a pak náhodně popadaly na zem.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.