Vysvobození z kláštera

V ruce svíráš růženec
a zahalenou máš svoji tvář
v kostele stojíš
a slzy tvé dopadají na oltář

Na hlavě máš roucho
a na těle černý hábit
co má to co je na ženě krásné
zakrýt
však ne jednou ti hlavou proběhla závist
závidíš těm ženám co se mohou
muži nechat vábit

ty jsi tu zavřená už ani nevíš kolik let
dvacet
deset
a nebo pět
na rtech jen pár vět
modlitby znáš nazpaměť

Až jednou v ten krásný čas
měl krásné oči
a hluboký hlas
nemohla si kvůli němu v noci spát
chtěla si se mu vzdát
a tak láska jež otupila tvoji mysl
a ty jsi přišla na to že nemá to smysl
žít zavřená v tajemné komnatě
musíš už něco dělat proklatě

Zahodila si roucho
řekla jsi ámen
s tvého srdce spadl obrovský kámen
a od té doby
každým dalším ránem
hučení vodopádu
a řeky pramen

Těch let ticha a samoty
pocítů zoufalství a bezmoci
jsou ty tam
je to krásné já to znám
a snad budeš i ty šťastná snad
že tě někdo miluje je všude
kolem tebe znát