Žalmy soucitných kosů se linou zapomenutým zákoutím údolí v dotěrné mlze.
Truchlící vrby se pod tíhou zármutku sklánějí k místu dávného prokletí.
Snad ho zavinila štiplavá smršť hořkého deště,
přespříliš usilovala o úplné roztříštění zrcadlícího se jezera.
Hladina, zahlcena chomáči prachového peří,
stala se svíravým povinným útočištěm
opuštěné znavené labuti se zohavenými perutěmi.
Nemohouc již vzlétnout vstříc nespoutanosti nebes,
pluje v smrdutých vodách mrtvé minulosti.
Odsouzena k věčnému útrpnému očekávání.
Truchlící vrby se pod tíhou zármutku sklánějí k místu dávného prokletí.
Snad ho zavinila štiplavá smršť hořkého deště,
přespříliš usilovala o úplné roztříštění zrcadlícího se jezera.
Hladina, zahlcena chomáči prachového peří,
stala se svíravým povinným útočištěm
opuštěné znavené labuti se zohavenými perutěmi.
Nemohouc již vzlétnout vstříc nespoutanosti nebes,
pluje v smrdutých vodách mrtvé minulosti.
Odsouzena k věčnému útrpnému očekávání.
11.02.2016 07:29
No, mě zas ti soucitní kosi rozesmáli a tím mi zkazili tu dusivou atmosféru, kterou se ti jinak povedlo moc pěkně vymalovat. Víš, nějak jsem si u toho vzpomněl na "zavilé šakaly" :-)
10.02.2016 22:44
casa.de.locos: Představovala jsem si spíš okamžik pár hodin po ustání deště, zaviňujícího ,,dávné" prokletí. Asi jsem to neslavně zformulovala :) Děkuji za Tvůj komentář :))
10.02.2016 21:48
Ten kos je tam takový hezky kontrastní, ale neumím si představit, že by v dešti a dotěrné mlze někde u vody zpíval. Jinak super, taková skoro báseň nebo skica v próze. Asi ti začínám přicházet na chuť.
09.02.2016 00:56
Ihned mě to spolklo. Pěkný, pěkný, pěkný a zajímavý. Baví mě tvé sledy obrázků, v nichž necháváš promlouvat přírodu. Snad jen ten třetí verš mě trochu vykolejil. Oproti jiným veršům, kde je vše nezvratně konstatováno, tento verš vyjadřuje jakousi pochybnost, neurčitost (tím snad), a to mně vyhodilo z kurzu plavby. Ale to je jen můj pocit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.