Bez názvu 20

Hnědý tepláky, vytahaná mikina tak do půlky břicha, pupek koukal ven. Nepustili mě na ples. Tak jsem si sed před budovu a lidi ze sálu na mě koukali tou skleněnou zdí a smáli se, že mezi ně nepatřím. Omšelej chlapík típnul cigáro, pohladil starou kytaru a začal ji lechtat po strunách. Lezly z toho pěkný zvuky, já koukal jako blázen a on se divně usmíval a vejral na slunce nad tím věžákem, kde si holky škrtily pasy stuhama, aby byly užší a mlaďoši se potili v oblecích, aby bylo jasný, že jsou víc než my dva… smrděl z něho dým, samota a život, vypadal jak Albus Brumbál a tvrdil, že ho znal, taky měl takový ty fousy po kolena a vlasy dlouhý, že si na nich seděl. Zpíval něco o chlastu a o lásce, pak o tom, že kdysi bejval mladej, a pak se zasek a chvilku brečel. Ve dvanáct začaly z těch trubek pod náma šplíchat čůrky vody, takový ty slabý potůčky, a hrál k tomu z repráku někdo slavnej. Chodil jsem bosýma nohama mezi těma dírama, ze kterejch sem tam vytrysk pramínek a voda mi chladila puchejře. Začal jsem si poposkakovat, jak mě zrovna napadlo, on na mě chvilku čuměl, pak vytáh z popelnice poblitou růži, stoupnul si přede mě a začal s ní mávat. A jak jsme tam tak blbnuli, ve skleněný zdi se leskly dvě sta očí, který nám ten náš ples záviděly.