Den Nepodstatnosti

Normálně bych sem asi napsal nějaký nádherný poetický přívlastky o počasí, ale některý dny stačí prostě charakterizovat jednoduše. Jako tento. Takže… je hnusně. Víc šedi než obvykle a mokrý cesty, po kterejch dojdu pár metrů od domu k zastávce na autobus. Nikdy netrefím čas. Vždycky tam stojím zbytečně několik minut, no nic.
Autobus přijíždí a já mám alespoň malou radost, že budu konečně pár minut opět v teple. Dávám řidiči drobný a jdu na místo, kde si sedávám skoro vždycky. Pokud mi někdo nezasedne. Tak to mám rád, moje město, moje místo v autobuse. Přes uličku vedle mě si sedá ženská kolem padesáti let s asi sedmnáctiletou dcerou a desetiletým synem.
Autobus se pomalu rozjíždí a dcera řve na syna, matka na dceru i na syna, dcera na matku. Typická hádka dementní puberťačky s rodičem, kdy si chce přivést někoho domů, ale matka to nedovolí, protože „doma je bordel“. Tohle jsem vždycky nenáviděl. Bordel je všude. Byl a bude. A je pokrytecký všechno vyčistit, jen když má někdo přijít stejně tak, jako je pokrytecký, když soudíte někoho proto, že doma uklizeno nemá.
A tak se hádají dál a já se bavím. Řekněte, kde se dostanete tak blízko k jevišti na skvělou komedii ze života jenom za devět korun?
Cesta pokračuje a já se dostávám na místo určení. Vlakový nádraží, který je starý a šedý jako celý město. Nevšímám si ho a pokračuju na autobusový. Opírám se o zábradlí a čekám. Je mi zima, začíná pršet. Vždycky, když přijede, začíná pršet. Jakoby se nám příroda snažila ukázat, že v následujících hodinách se nad tímhle místem bude snášet spousta temné a destruktivní romantiky, jakoby se nám snažila ukázat, že se tu bude dít něco tak komplikovanýho a špatnýho, až je to dokonalý a správný.
Stojím tam už asi deset minut a zase přemýšlím, proč jsem všude brzo nebo na poslední chvíli, nebo spíš pozdě. Autobus. Ne. Další. To taky není on. Tak, kruci, kdy už? Že by? Ne. Teď. Jo. Tenhle vždycky jezdí z toho směru. Dorazí k nástupišti. Otevřou se dveře. Zástup lidí a…vidím ji. Seskakuje ze schodu a krokem přistoupí ke mně. Dlouhý objetí. Dlouhý a jednoduchý, říká všechno. Kdo potřebuje slova? Hubená holka s hebkými černými se na mě podívá a políbí mě. Byla to zbytečně dlouhá doba odloučení.
Kašleme na autobusy a jdeme pěšky, je to asi 30 minut chůze. Ale my máme čas. No, vlastně ho moc nemáme. Špatný věci se musí provádět tajně a rychle.
Je jedno, že prší. Je jedno, že je zima. Je jedno, že nemáme gumu. Důležitý je, že máme aspoň málo toho, co potřebujem. Času. Blížíme se k domu. Zvoní mobil, otráveně vyřídím hovor co nejrychleji a vedu ji dovnitř.
Napadá nás – jako vrchol všeho špatnýho – provést pro někoho možná pohoršující a nevhodný číslo na schodech. Ale ne. Možná příště. Otevírám dveře do bytu. Je prázdnej a je tu bordel. Uklízet je pokrytecký a moc náročný.
V objetí a víru jakési vášně, která je neskutečně zvláštní, protože jak mohou dva lidé tolik nenavádějící svět okolo vůbec mít nějakou vášeň v sobě, se dostáváme do mé postele.
Pomalu odlítají kusy v danou chvíli naprosto nepotřebnýho oblečení, jak se dostáváme k věci, kterou všichni máme moc rádi, ale tváříme se, že je nechutná a pohoršující. No, já se tak netvářím, ale vy se tak tváříte. Pokrytci. I kdyby všechno stálo za hovno, jakože celkem často stojí, tak tohle bude vždycky něco, co bude skvělý a co vás od tý stupidní reality dostane.
Všechny problémy světa, to nad čím jsme denně znechucení, to kvůli čemu jsme cynický a nenávistiplný bytosti, je teď nepodstatný. Hladím ji po vlasech. Naše světy jsou zachráněny. Aspoň na pár hodin.