láska a válka, jde to dohromady...?
přidáno 15.10.2007
hodnoceno 1
čteno 626(8)
posláno 0
Musela se rozhodnout. Ale tentokrát zvítězil rozum nad srdcem. Bylo tu mnoho překážek, pro které spolu nemohli být. Měli rozdílný pohled na svět, nehodili se k sobě, a hlavně, byl příliš mladý. To byl asi hlavní důvod, proč se nakonec rozhodla vzdát se ho. Protože přes to všechno, co je dělilo, s ním prožila nejkrásnější chvíle v tom nejhorším prostředí a čase. Ale teď dala přednost doktorovi, který měl všechno. Byl to dokonalý odborník, uznávaný, byl i celkem bohatý a také pohledný. A miloval ji. Věděla, že to, co dělá je správné, ale také věděla, že mu tím hrozně ublíží.

„Milý Tome,
dopis, který ti píši, je pro mě ten nejtěžší v životě. Vím, že jsme spolu prožili mnoho krásného a nikdy na to nezapomenu, ale nehodíme se k sobě. Jsi příliš mladý, zasloužíš si někoho sobě rovného. Věřím, že takovou dívku už brzy potkáš a na mě pak zapomeneš. Já zatím zůstanu zde a pak se provdám za doktora, který mě miluje. Vím, že tě to bude bolet, ale věř…“

Dál už nemohl číst. Byl naštvaný, vztekle bušil do zdi. Pak padl na postel a plakal, jak malé dítě. Jak mu to jen mohla udělat? Přece jí slíbil, že se vezmou. Čekal na ni, až se vrátí, tak proč? Nedokázal se uklidnit. Všechno se v něm mísilo, vztek, zklamání, bolest…
„Tome, co se ti stalo?“ přišla z ním jeho šestiletá sestřička.
„Nic, vypadni.“ řekl naštvaně.
Zůstala na něho koukat. Nikdy na ni nebyl hrubý, nikdy na ni nekřičel. A i přes obrovský věkový rozdíl k sobě měli dost blízko. Miloval ji a ona jeho.
„Ještě jsi tu?“ otočil se po ní.
Pořád tam stála. Nic neříkala, jen po tvářičkách jí pomalu začaly téct slzy. Vzlykla. To ho přimělo znovu se na ni podívat. Došlo mu, co udělal. Ona za to přece nemůže. Otřel si oči, posadil se.
„Promiň,“ řekl pokorně, „pojď ke mně.“ přitáhl si ji a posadil na klín.
„Neplakej, nechtěl jsem na tebe křičet, omlouvám se, je mi moc líto, promiň.“ zašeptal. Otřel jí slzičky.
„Ty jsi smutnej?“ zeptala se.
„Jo, trochu… no, vlastně docela dost.“ připustil.
„A proč?“ Díval se na ni, do těch nevinných dětských očí, a přemýšlel, co jí má říct.
„Víš, měl jsem moc rád jednu zdravotní sestřičku –“
„Když jsi byl ve válce?“
Usmál se: „Mhm.“
„A ona tě měla taky ráda?“
Přikývl: „Mhm.“
„A teď už tě nemá ráda?“
Tentokrát se usmál bolestně: „Hm.“
„A proto jsi smutnej, že tě nemá ráda? Ale já nechci, abys byl smutnej.“ objala ho kolem krku. Dala mu pusu na tvář. „Já tě ale mám ráda.“
„Já vím, taky tě mám rád. Moc.“
„Půjdeš si se mnou hrát?“
„Za chvíli, ano?“
„Ale ty budeš zas smutnej.“ řekla nešťastně.
Přemýšlel, jestli jí má lhát. „Bude to dobrý, neboj. Ale nech mě tu chvíli, prosím.“
Nerozhodně se na něho podívala. Udělal prosebný obličej.
„Tak já to zatím připravím.“ odešla.
Zůstal sám. Vztek z něho pomalu vyprchal, zbyl jen smutek, bolest a lítost. Litoval, že odjel, že se vůbec poznali. Litoval, že se do ní zamiloval. Položil se zpátky na postel. Zíral do stropu a vzpomínal.
Vždycky chtěl být vojákem. Tenhle sen se mu splnil. Odjel ještě s pár kamarády pomáhat do Iráku. Věděl, že to bude nebezpečné, ale nebál se. Při jedné akci na jejich auto zaútočili ozbrojenci. Postřelili ho do nohy. Jeho dva kamarády zabili. A kluka, se kterým se navzájem nenáviděli, odnesl s prostřelenou nohou až do tábora. Také za to byl oceněn. Ale kvůli tomu to nedělal. Věděl, že se musí spolehnout jeden na druhého a ať už mezi nimi byli sebevětší neshody, nikdy by ho tam nenechal. A byl si jist, že on by udělal to samé. Jejich rozhovor si pamatuje doteď.
„Dělej, uteč.“
„Bez tebe nejdu.“
„No tak, vypadni, chceš aby tě taky zabili?“
„Nekecej a chyť se mě.“
„Stejně umřu,“
Podíval se mu do očí a řekl tvrdě. „Ty neumřeš, rozumíš.“
„Nech mě tady.“
„Ty bys mě tu nechal?“ Tím ho dostal. Nic neřekl, ale přestal se vzpouzet. Dostali se do nejbližší vesnice. A pak, pak se dostali do nemocnice, kde potkal ji. Pracovala pro Červený kříž. Nebyl na tom zpočátku moc dobře. Těžko se srovnával se smrtí kamarádů a zranění bylo dost ošklivé. Ona pro něho byla jako anděl. Zamiloval se do ní na první pohled. Zpočátku se tomu bránila, ale nakonec mu podlehla. Prožívali spolu nádherné okamžiky a on se postupně uzdravoval. Vzhledem k tomu, jak bylo jeho zranění vážné, byl poslán domů. Nemohl pořádně chodit. Trochu kulhal a to mu už zůstalo. Ještě než odjel, byla ona poslána jinam. Slíbil jí, že až její mise skončí a vrátí se, tak se vezmou. Věrně na ni čekal. Psali si. Zpočátku hodně často, ale poslední dobou čekal na dopis marně. Dnes se dočkal.
Zase brečel. A i když přestál válku, kam šel dobrovolně, smrt kamarádů, různá zranění, tohle ho naprosto srazilo.
Uplynulo sedm měsíců. Skoro celou tu dobu na ni myslel. Celou tu dobu se trápil. Odjel na jejich chalupu. Měli ji na samotě u jezera, kolem skály a les. Nikdo ho tu nerušil. Chtěl tu na ni zapomenout. Také se pokoušel psát, což byl jeho velký koníček a po tom, co musel kvůli tomu zranění opustit armádu, se to stalo jeho hlavní činností. To mu šlo o poznání lépe než zapomínání.

Uplynulo sedm měsíců. Nemohla ho vyhnat z hlavy. Za doktora se nakonec neprovdala. Vrátila se zpátky. Sešla se s jeho nejlepším přítelem, který jí řekl, jak na tom je. Tak se dozvěděla, že je na ní naštvaný, že odjel pryč a píše a že se kvůli ní pořád trápí. Tohle nechtěla. Netušila, že ji miloval tak moc. Nechtěla mu ublížit. Rozhodla se, že za ním pojede.

Seděl na kraji mola a pozoroval vodu. Přemýšlel. Měl divný pocit, jako by ho někdo sledoval. Otočil se a spatřil ji. Stála tam a byla tak nádherná. Vůbec nic ze své krásy neztratila. Nejdřív si myslel, že se mu to zdá. Vstal a došel na břeh. Pořád od sebe byli celkem daleko. Popošla k němu.
„Ahoj,“ pozdravila.
„Ahoj,“ odpověděl chladně a šel k domu. Následovala ho. Vešel dovnitř. Zůstala stát na prahu. „Nepozveš mě dál?“ zeptala se. Naznačil, jako že může jít.
„Víš, že se Bety s Alexem už vzali? A vrchní si splnila svůj sen…“ začala.
„Fakt?“ zeptal se naprosto bez zájmu.
„Hm. A –“ Přerušil ji: „Proč jsi přijela?“
„Je mi líto, že jsem ti ublížila.“ řekla.
Vyšel ven na terasu. Opřel se o zábradlí a díval se na jezero. Vyšla za ním.
„Nevzala jsem si doktora.“
„Vyměnil tě za jinou?“ zeptal se nezúčastněně.
„Ne, nemohla jsem. Pořád jsem myslela na tebe, na chvíle, které jsme prožili.“
Otočil se k ní, ale nic neříkal.
„Vždycky jsem milovala toho hošíka, co v tobě byl –“ opět ji přerušil.
„Ten už neexistuje. Dospěl. Poznal, co je to bolest. A zrada.“
„Vím, že jsem ti ublížila, je mi to moc líto, nechtěla jsem.“
Zase nic neříkal, jen se na ni díval.
„Miluji tě.“ zašeptala. Potom ho něžně políbila. Čekala, co udělá. Jenže on neudělal nic. Jen se na ni díval. Otočila se a pomalu odcházela. Chtěla, aby ji zastavil, čekala na to, ale byl příliš hrdý na to, aby to udělal. Vrátil se dovnitř. Sedl si na židli, opřel lokty o stůl a obličej skryl v dlaních. Po sedmi měsících začal zase brečet. Tolik mu ublížila, ale pořád ho milovala. A on ji poslal pryč. Hrdost mu nedovolila odpustit. Cítil obrovskou prázdnotu. Bolelo to. Tak moc to bolelo.

přidáno 02.09.2013 - 09:26
Už jsem myslel, že to skončí šťastně a vono nakonec ne. Nu co se dá dělat oni se stejně po pár dnech dali dohromady. Vím že jo.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Válka srdcí : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Memories (část I.)
Předchozí dílo autora : Letní romance

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

Cajocky.sk

Sex v Bratislave, sex v Žiline, sex v Banskej Bystrici, či sex v Košiciach, to je len malá vzorka toho, čo ponúka portál Cajocky.sk

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku