příběh na pokračování, pokud o něj budete stát
přidáno 16.10.2007
hodnoceno 0
čteno 595(11)
posláno 0
Běžel, aby stihl autobus. Zase šel pozdě. Zbývalo mu ještě pár metrů. Autobus už stál ve stanici. Ještě 10 metrů. Lidé začali vystupovat. 5 metrů. Pomalu nastupovali jiní lidé. 2 metry. Řidič dával zvukové znamení. Metr. Dveře se zavřely. Stihl to. Udýchaný se svalil na první volné místo. Ale okolnosti mu nepřály. Přestože byl večer a obvykle nebýval silný provoz, dnes uvízli v zácpě. Stala se nějaká nehoda a museli ji objíždět.
Zavolal trenérovi. Původně mu chtěl poslat SMSku, ale pak si uvědomil, jak je na to háklivý. Neměl rád, když se někdo omlouval chvíli před tréninkem a ještě SMSkou. Jenže on dorazí, akorát později. V duchu se připravoval, jak ho trenér seřve.
„Čau, uvízl jsem v zácpě, přijdu pozdějc.“ řekl, když se trenér ohlásil.
„Děláš si srandu? To už je potřetí za sebou. Nejdřív jsi měl moc práce, pak tě zdržela máma, teď tohle… Jakou výmluvu si vymyslíš příště?“
„To nejsou výmluvy.“ řekl odevzdaně. Na druhém konci bylo ticho.
„Sakra, kdybych se vymlouval, tak bych nepřišel vůbec, ne?“ řekl trochu naštvaně.
„Poslední dobou na to kašleš.“
„To si fakt myslíš? Nevynechal jsem jedinej zápas a tréninků minimálně. Jo, možná poslední dobou trochu nestíhám, ale… - Starám se o tým, zařídil jsem soupisku, vyjednal odložení zápasů… Fakt si myslíš, že na to kašlu?“
„No dobře, je fakt, že jsou lidi, co nechoděj skoro vůbec. Ale ty příchody bys měl zlepšit.“
„Fajn, pokusím se.“
„Tak ať jsi tu.“
„Jasně.“ zavěsil.
Poslední dobou měl pocit, že se mu všechno hroutí pod rukama. Navíc si připadal osamělý víc než kdy jindy. Věděl přesně, proč se tak cítí, ale nikdy by ho nenapadlo, že se tak někdy cítit bude. A hlavně kvůli komu.
Byly to přesně dva měsíce od té doby, co se vrátil z dovolené. No, spíš to bylo soustředění než dovolená. Jezdil tam už třináct let. Za tu dobu se toho dost změnilo. On se změnil. Už nebyl ten devatenáctiletý kluk plný ideálů, který tam přijel poprvé. Měl již spoustu zkušeností a věděl, jak těžké je nalézt skutečnou lásku. Už ani nedoufal, že se ještě někdy zamiluje. Měl sice spoustu kamarádů, působil otevřeně a vesele, byl tak trochu bavič. Ale hluboko uvnitř byl strašně osamělý. Jenže se stalo něco, co by ho ani ve snu nenapadlo. Zamiloval se do holky, kterou znal od jejích osmi let. Do holky, kterou i s bráchou bral jejich táta sebou na soustředění. Znal ji tedy už třináct let, ale vlastně o ní téměř nic nevěděl. Ale pak jedné noci – ano, byla to právě ta noc před dvěma měsíci, na niž nemůže zapomenout – spolu skončili u něho ve stanu. Není podstatné, jak se to stalo, ale protože byla zima, leželi spolu v jedné posteli přikryti jeho spacákem. Naštěstí neměl spolubydlícího, i když bylo to opravdu štěstí? Stan osvětlovaly dvě svíčky a ona v jejich světle vypadala tak nádherně. Nemohl si pomoct a políbil ji. Vypadala zaskočeně, ale polibek opětovala. Ve svých jedenadvaceti letech byla tak nezkušená. Ale právě to ho vzrušovalo. Nemilovali se spolu, ale neměli k tomu daleko. Jenže to nemohl udělat. Nebyl si jistý, jestli by toho ona pak nelitovala. Poznal, že si není jistá. I když věděl, že kdyby se o něco pokusil, nezastavila by ho. Ale na kolik její mysl ovládalo vzrušení a kouzlo okamžiku a na kolik dokázala reálně uvažovat? Proto to nemohl udělat, ale i tak to byl jeden z nejkrásnějších prožitků.
Vystoupil z autobusu. V zamyšlení došel do tělocvičny. Přesto, že přišel o dvacet minut později, bylo tam jen pět lidí. ‚A pak že na to kašlu,‘ pomyslel si, když se převlékal. Vešel do tělocvičny a pozdravil.
„Čau.“
„Čau.“
„No to je dost.“
„Hm, moc nás tu není.“ konstatoval.
„To jsem fakt zvědavej, jak dopadnou zápasy. Jestli vás tam bude taky chodit pět, tak to snad ani nemá cenu.“ řekl trenér naštvaně. Na to neměl nikdo co říct. Moc dobře věděli, jak to s nimi vypadá. Jenže oni nebyli ti, kdo na to kašlal.
„Tak snad jdem hrát, ne? Nebo tu chce jen stát a koukat?“ pokračoval trenér.
Vůbec se nedokázal soustředit na hru. Pořád na ni musel myslet. Zajímalo ho, jestli i ona myslí na něho.
Po tréninku šli všichni jako obvykle pokecat do hospody. On byl většinou ten, který nikdy nechyběl. Tentokrát se mu ale nechtělo.
„Já nejdu.“ prohlásil.
„Co blbneš?“ ptal se jeho nejlepší kámoš Jarda.
„Nechce se mi.“
„Co se děje?“ zajímal se Jarda.
„Nic, co by se mělo dít?“ zeptal se překvapeně.
„No tak, nedělej fóry a pojď. Stejně jsi to plánoval. Chceš abysme tě přemlouvali?“
„Neplánoval, mám auto v servisu.“
„To je jedno, tak pojď.“
Chvíli přemýšlel. Věděl, že když půjde, opije se. Ne, že by chtěl zapomenout, ale alespoň na chvilku by vypadl z reality. Věděl, že mu pak bude ještě mnohem hůř. Věděl, že se tím nic nevyřeší.
„Tak jo,“ řekl nakonec. Najednou dostal chuť se opít, i přes to všechno.
„Tak už to vyklop.“ řekl Jarda, když seděli asi nad třetím pivem.
„Není co.“ bránil se.
„Už delší dobu nejsi v pohodě. Nejsem jedinej, kdo si toho všiml.“
„Se ti zdá.“
„Neřekl bych, dneska jsi hrál jak ponocnej.“
„Jsem jenom unavenej.“ oponoval.
„Proč se chceš trápit? Nebo mi snad nevěříš?“
„Ne, to ne.“
„Tak vidíš. Když mi umřela babička, kdo mi nejvíc pomohl? A když jsem nachytal svou holku v posteli s jiným, kdo to věděl jako první, hm?“
„Já… Ale mě nikdo neumřel. A žádnou holku nemám.“
„Nedělej fóry, vole.“
„O to nejde.“
„A co teda jde?“
Podíval se na něho. Jako by přemýšlel, jestli mu to může říct.
„Víš, tenkrát na tom soustředění…“ začal.
„Vyspali jste se spolu a teď toho lituješ.“
„Cože?“
„No, skončil jsi s Týnou ve stanu, ne?“
„To jo, ale… šel jsi spát, ne?“
„Ale no tak, na to, že to měla bejt jen sranda, jste tam byli dost dlouho. Šel jsem spát, to jo, ale dost pozdě na to, aby mi došlo, co se děje.“
„Není to jak si myslíš. Nespali jsme spolu.“
„Fakt?“ zeptal se se zájmem.
„Proč bych ti kecal? Nemohl jsem. Teda, ne že bych nemohl fyzicky, ale nemohl jsem jí to udělat.“
„To nechápu.“
„Nevěděla, jestli to fakt chce.“
„Mluvili jste o tom?“ zeptal se užasle.
„To ne, ale vycítil jsem to.“ odmlčel se. „Ale stejně to bylo nezapomenutelný.“
„No… koukám, že v tom pěkně lítáš.“
„Jo, asi jo.“
„Ví to?“
„Co? Že ji miluju? Ne. Nechci, aby to věděla. Uvědom si, kolik je mně a kolik je jí.“
„To by nebyl zas takovej problém, ne? Jaký jsou další ale?“
„Asi byl. - Její táta, to je další ale. A pak, myslím, že mě nemiluje.“
„To nemůžeš vědět, že tě nemiluje.“
„Ale jo, to se pozná. Ty sis ničeho nevšiml?“
„Jako čeho?“
„No… tak… že je zamilovaná do někoho…“
„Ne.“
„Fakt ne?“
„Fakt ne. Co to zkoušíš?“
„Nic, já jenom… myslím, že…“
„Že co?“ zeptal se Jarda netrpělivě.
„Prostě mě nemiluje.“ rezignoval.
Probudil se s bolestí hlavy. Matně si vzpomínal na další průběh večera. Byla mu zima. Venku pršelo. Vůbec se mu nechtělo z postele. Nakonec dospěli k tomu, že by jí měl zavolat. Jo, dobrý nápad. S jedinou vadou: neměl její číslo. Možná to tak bylo lepší. Měl by na ni zapomenout, nic je nespojuje. Ale nemohl si pomoci. Pořád ho něco nutilo myslet na ni.
Namáhavě vstal z postele a šel do koupelny. Dal si sprchu. Snídani vynechal. Na jídlo neměl ani pomyšlení.
Dorazil do práce. Pořád řešili problém s jedním zákazníkem. Už ho celkem unavovalo být v práci přes čas, ale neměl na vybranou. Mělo to jedinou výhodu. Když se soustředil na práci, alespoň na chvíli na ni zapomněl.
Bylo už celkem pozdě, když odcházel. Myslel si, že to ještě stihne do servisu, protože už měl konečně opravené auto, ale bude tam muset zítra. Byl dost unavený. Těšil se, až si dá sprchu a zapadne do postele. Najednou mu zazvonil telefon. Byl to jeho nejlepší přítel.
„Ahoj.“
„Čau, ty vůbec nejsi na ICQ, co v tý práci děláš?“ řekl žertem.
„Co asi, pracuju.“ odpověděl s úsměvem, „máme to ho teď moc.“ povzdechl si.
„To je škoda. Jinak bys totiž měl číslo na Týnu.“
„Cože?“
„Mám ti to zopakovat? Když nemáš její mobil, tak mě napadlo zkusit ICQ.“
„To je dobrý, a fakt jsi ji našel?“
„No jasně. Není jako ty, má vyplněný jméno.“
„No… a co teď?“
„Číslo jsem ti poslal, teď už je to na tobě.“
„Tak dík. Zatím.“
„Měj se.“
Stál tam uprostřed pokoje a přemýšlel, co udělá. Potlačil nutkání napsat jí okamžitě a šel se vysprchovat. Ale neužil si to tak, jak původně myslel. Rozhodl se, že jí napíše. Pustil počítač a přečetl si zprávu od Jardy. Našel si ji. Vypadalo to, že je ještě on-line. Rozmýšlel se, jestli jí má skutečně napsat. A hlavně, co by jí měl vůbec napsat. ‚Ahoj, nemůžu přestat myslet na tu noc,‘ to bylo fakt blbé. Možná by jí mohl poděkovat za fotky. Ale to bylo zas moc průhledné. Chtěl by ji vidět. Tolik toužil po její přítomnosti. Opravdu nedokázal přestat myslet na tu noc. To jí ale napsat nemohl. Nechtěl ji vyděsit. Nakonec to vzdal. Bylo už celkem pozdě, takže šel radši spát. Stejně mu ale trvalo dlouho než usnul. A jeho myšlenky samozřejmě patřili jí.

ikonka sbírka Ze sbírky: Memories

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Memories (část I.) : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Růže nebo kopřiva?
Předchozí dílo autora : Válka srdcí

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku