Jsou věci, kterým se člověk nevyhne.
přidáno 08.03.2008
hodnoceno 3
čteno 656(21)
posláno 0
Smrt vojáka

Příběh je zcela vymyšlený s řadou faktických nesrovnalostí, tudíž nedodržuje historii. Jedná se pouze o příběh vložený do historie, již si dle své fantazie upravil autor. Děkuji za pochopení.

Píše se rok 1938. Německá armáda se chystá vstoupit na území Československa. Nikdo nemusel vydávat rozkaz k obraně. Obrana země je otázka hrdosti a cti každého občana. Pokud neuspějeme, miliony lidí zemřou. Zabijí mou manželku i dítě. Za žádnou cenu nesmí Němci obsadit Československo. Jmenuji se Radim Střep a jsem desátníkem v Československé armádě.
Rozkaz je zcela jasný. Přesunout se na pohraničí. Německý útok je na spadnutí. Zítra budu zabíjet lidi. Zítra budu smrti tváří v tvář.

23:55
Je pět minut do půlnoci. Za pouhých pět minut je tu zítřek. Odjezd z pražských kasáren je ve čtyři hodiny ranní. Ještě čtyři hodiny relativně klidného žití. Klidného. Co je to klid? Kdy naposledy jsem byl klidný? Možná při svatbě. Tedy před rokem. Kvůli válce není možný klid. Jak bych mohl být klidný, když vím, jaké nebezpečí hrozí mé ženě Kateřině a mé tříměsíční dceři Terezce? Má duše už zapomněla, co je to klid.

00:00
Půlnoc. Musím napsat závěť. Odkáži Kateřině vše materiální, ale co má láska, můj cit!? Jak jí mám odkázat něco takového? Jak to mám napsat na ten papír? Snad Kateřina zná mou lásku, ale co Terezka? Jak ta, podle nějakého papíru s mým podpisem, kterým jí odkazuji vše, co jsem ve svém životě nabyl, pozná, jak moc ji mám rád? Nepozná. Mohu se jen spoléhat na Kateřinu, že jí vše poví. Ale proč takhle vůbec přemýšlím? Vždyť já nechci zemřít! Chci žít. Ale závěť. Abych ji podepsal, musím se smířit s tím, že zemřu. Spíše, že mohu zemřít. Jenomže to já vím, ale proč se s tím smiřovat? Přeji si, aby Hitler musel podepsat svou závěť se strachem, že za pár hodin bude mít kus olova ve svém těle! Jistě už ji také podepisoval. Bojoval přeci v 1. světové válce. Ale co v té době měl? Rodinu? Přátele? Neměl nic! Krom nelidského štěstí, díky kterému nyní provádí genocidu na židech a obsazuje cizí státy.
Už schází jen ten podpis. Pár tahů zápěstím a je po všem. Stejně jednoduché jako stisknout spoušť a vystřelit. Jak snadné. Musím se napít. Můj milovaný bare z dubového dřeva, co tě sám děda stloukl dohromady. Co tys už musel zažít. Kolik lidí už si z tebe bralo láhev whisky, kterou si v rodině šetří jen na významné okamžiky, jako je svatba, křtiny, pohřeb. A teď jsem odhodlaný vypít ji celou, než odejdu. Alkohol už na mě dávno nepůsobí tak, jak by měl. Je to denní šťáva, na niž si mé tělo a hlavně játra už zvykly. Nenapít se, ani bych nebyl schopen podepsat tu závěť. Ruka se mi klepe, jako by mi táhlo na sedmdesát let a já už si pár let užíval v bezstarostném důchodu.
Jemná chuť whisky mi vklouzává do krku, doušek po doušku, až je sklenice prázdná. Teď už mohu podepsat svou závěť. Podepsat tímto zlatým perem s věnováním, jež mi daroval můj otec před tím, než sám šel do války. V té době mi bylo pár let a já nechápal ten pohled v jeho očích a ani jeho poslední přání a zároveň poslední slova, která vyšla z jeho úst určená pro mé uši. „Dej bůh, ať ho nemusíš nikdy použít.“ Nechápal jsem. Až teď. Konečně chápu i celé přání vyryté po hraně pera do spirály, takže se dá celé přečíst jen tehdy, když s ním pomalu otáčíte ve směru hodinových ručiček. Stojí tam: „Kéž jej nikdy nesmočíš, drahý synu.“ Nevím, jak je to možné, ale nikdy jsem s ním nic nepodepisoval. Až nyní. Cosi mě nutilo vytáhnout ho právě v tuto chvíli na tento papír. Je to náhoda? Nebo mi otec neodkázal jen pero, ale s ním i kus sebe? Ale pokud ano, jak se mu to povedlo? Kéž bych znal odpověď na tuto otázku. Kéž bych věděl, zda on tehdy tušil, co mi všechno dává, že to není jen pero.

01:00
Závěť je již podepsána. Za pouhé dvě hodiny musím vyrazit z domu. Na kasárna musím pěšky. Praha a s ní i celá zem je jakoby ochromena. Lidé jsou doma se svými bližními a ti, co tam nejsou, narukovali. Jak krásné je teplo domova. Až budu v boji, bude se mi o teple jenom zdát. Také by na nás mohli zaútočit až v létě, kdy je až třicet stupňů. Ach ta ironie, ale ta je přeci potřeba. Vždyť už se možná nikdy nevrátím domů. Mohu se sem vůbec vrátit? Vždyť už tu chodím jako tělo bez duše smířené se svou smrtí.
„Co tu děláš, Radime?“ Překvapila mě Kateřina, přicházející z ložnice do obývacího pokoje, v němž už hodinu jen sedím, čtu si svou závěť a popíjím.
„Proč nespíš, zlato?“
„Nemohu spát, když ty jsi zde, přeci.“ Povídá tak potichu, až téměř není slyšet, ale tóny jejího hlasu líbezně doléhají do mých uší. Jsou to ty tóny, do kterých jsem se zamiloval.
„Co tu děláš?“ ptá se mile. Odkládám sklenici s whisky, kterou jsem si před chvílí dolil, na levý roh psacího stolu. Je to poslední roh na stole, kde je ještě trochu místo. V poslední době jsem na pořádek neměl moc čas. Kateřina se na mě stále dívá a čeká na odpověď. Světlo mám v pokoji pouze ze svíček. Kateřina stojí pár metrů vedle mě a periferně vidím její levou tvář, již jí ozařuje jedna ze svíček. Natahuji pravou ruku ke stolu a zvedám závěť. Ukazuji ji Kateřině.
„Závěť? Vždyť jsme se domluvili, že ji nenapíšeš. Vrátíš se domů!“ zvýšila Kateřina hlas, což je u ní neobvyklé.
„A co když ne?“
„Žádné co když není, Radime! Máš tu dceru, máš tu mě! Vrátíš se. Bůh tě nenechá zemřít.“
„Bůh s tímhle nemá nic společného, Kateřino.“
„Radime, lásko. Kam se poděla tvá touha po životě? Tvoje radost ze života? Vždyť jsi jak chodící mrtvola! Vzchop se prosím, udělej to pro nás,“ dořekla a v jejích očích se objevily slzy.
„Chci žít, Kateřino. Vrátím se. Slibuji.“ Kateřina přistupuje blíž, sklání se ke mně a začíná mě líbat. Tak dlouze a vášnivě. Je to krása. Oplácím jí její polibky. Jemně odtrhuje svá ústa od mých a přibližuje se k mému uchu. „Já ti věřím, Radime,“ šeptá.
Její slova dolehla do mého mozku a já jsem zůstal strnule sedět na svém rozvrzaném křesle. Kateřina se vrátila do postele. „Já ti věřím, Radime.“ Stále dokola mi to zní v hlavě. Slíbil jsem, že se vrátím, ale jak se mohu vrátit, když tomu sám nevěřím? „Kam se poděla tvá radost ze života?“ Má radost už je dávno ta tam. Pootevřeným oknem vane do pokoje průvan, který sfoukává jednu ze svíček. Z pravé kapsy u kalhot vytahuji své sirky a vstávám. Jdu zapálit zhasnutou svíčku. Stejně jednoduše, jako zhasla ta svíce, zhasla i má dávná radost ze života. Svíčka již hoří. Na stěně za ní jsou fotky. Na jedné jsem já se svým otcem, jak mě ještě jako malého kluka bral s sebou na ryby. To bylo týden před tím, než odešel na frontu a už se nevrátil. Má úsměv na tváři. Už si nemohu vzpomenout, kdy naposledy jsem se smál já. Kéž bys tu byl, tati, a mohl mi poradit. Na druhé fotografii jsem se svou máti. Příjemná to paní. Zemřela po první světové válce. Nikdy se nevyrovnala s otcovou smrtí. Pokud zemřu, čeká stejný osud i Kateřinu? To přeci nemohu dopustit.

02:00
Válka je hrozná věc. Mnoho lidí jistě zemře. Na obou stranách. Každý jednotlivec se musí soustředit sám na sebe a zároveň myslet i na svou rotu. Pro mnohé je to těžké. Pro všechny je to těžké. Za hodinu vycházím. Jdu do dětského pokojíku, ve kterém leží Terezka. Do pokojíčku oknem prozařuje měsíční svit. Terezka spí v postýlce. Je přikrytá peřinkami tak důkladně, že jí kouká jen hlavička. Spí tak klidně. Ona je jak stvoření boží. Nositelka dobra a čistoty. Nezkaženosti světem. Pro duše, jako je ta Terezčina, musíme bojovat. Pro ně stojí za to zemřít. Ale ještě více stojí za to žít. Pro ně! Nesmím zemřít a nechat ji na pospas životu. To je poprvé od doby, kdy jsem se dozvěděl o chystajícím se útoku Němců, co jsem opět dostal touhu žít.
„Spi sladce, zlatíčko.“ Pohladil jsem Terezku po tváři a potichu odešel z pokoje. Vracím se do obývacího pokoje. Otvírám skříň s uniformou. Kateřina mi ji vyprala a vyžehlila. Je to pěkná uniforma, jen kdyby se používala na jiné příležitosti. Velice pomalu si stahuji své kalhoty a natahuji si vojenské. Pak košili a bundu, nebo sako. Není to ani jedno. Něco mezi tím. Nejsem velká šarže, abych nosil sako. Ještě urovnat límec, sebrat sbalenou tašku a mohu vyrazit.

03:00
Dveře nejdou zavřít zrovna nejlehčeji. Musím s nimi trochu bouchnout, aby se dovřely celé. Sotva jsem tak učinil a sešel pár kroků, už slyším Terezčin pláč. Vzbudila se. Nesmím se zastavit. Jdu dále. Kateřina otevřela dveře.
„Radime!“ Otáčím se a koukám se na Kateřinu. Je jen ticho. Slyším tlukot vlastního srdce.
„Miluji tě!“
„Já se vrátím,“ odcházím pryč.

Prošel jsem několik pražských ulic zahalených do tmy. Narazil jsem na svého kamaráda z roty, Davida.
„Tak už je to tady,“ spustil David.
„Bude to dobré, máme dobrou obranu, nemohou projít!“ odvětil jsem mu.
„Já vím, Radime. To mi nemusíš říkat. Já to vím. Ubráníme se. Myslíš, že bych ty fašisty nechal jenom tak přijít na naší zem a tahat nám lidi do plynu? Jestli si tohle myslí, tak to musejí být blázni!“
„Máš naprostou pravdu, Davide!“ Jeho slova mi vlila do žil novou vůli a ztracenou víru.
Společně jsme došli ke kasárnám. Prošli jsme bránou, nahlásili se velícímu důstojníkovi a připravili se na nástup.
„Pozor! Pohov,“ zavelel poručík naší roty.
„Nebudu vám říkat, že se vám nic nemůže stát. Je to lež. Můžeme zemřít, můžeme prohrát, ale dokud budeme mít sílu, tak se jim nikdy nevzdáme. Chlapi, už teď jste hrdinové a pro Československo činíte poctu, za které budete vyznamenáni, ať už dopadneme jakkoliv!“ vzal si slovo kapitán stojící vedle poručíka.
„My vyhrajeme, pane!“ zvolal David. Jindy by za promluvení bez dovolení dostal tři dny žaláře a službu na záchodech na celý měsíc. Ale v této situaci to nikoho ani nenapadne.
„Ano!“ zakřičel Martin, náš kulometčík. Hned po něm se přidali i ostatní členové roty.
„Jsem na vás hrdý, chlapi! Poručíku, zavelte nástup do vozu,“ řekl kapitán.
„Roto! Vlevo v bok. Nastupte si do náklaďáků!“ vydal rozkaz poručík.
K náklaďákům jsme se rozběhli a odhodlaní ubránit naší zem, jsme vyrazili na cestu.

04:00
Vyjíždíme z Prahy. Projíždíme Kladnem, Litoměřicemi, Ústím nad Labem, Chomutovem. Všechna tahle města mají něco společného. Lidé nám mávají z oken. Děti křičí a troubí na trubky.
V Litoměřicích jsme projížděli křižovatkou, ve které jsem téměř zastavili a jedna starší paní, už téměř babička, na nás zavolala z okna. Udivil mě její zvučný hlas. I přes puštěné motory náklaďáků jsme ji slyšeli naprosto zřetelně. „Kluci, dejte těm hajzlům pořádně na prdel!“ Od starších lidí jsem nikdy ve svém životě neslyšel tak hanlivé výrazy, ale ta babička nám vlila do krve tolik motivace, že už to snad ani více nejde.
V Chomutově na nás volala spousta dětí. V tom David, sedící vedle mě, pravil: „Vidíš to? Tohle přece nikomu nedáme, i kdyby jich bylo milion, tak prostě neprojdou. I kdybych je měl umlátit helmou, tak je dál nepustím!“
„Rozstřílím je na cucky svým kulometem,“ přidal se Martin.
Vzpomněl jsem si na Kateřinu a Terezku. Miluji je. Jsou pro mě vším. Zemřel bych pro ně bez váhání, ale zemřít není to pravé hrdinství. Hrdinstvím, které je důležité pro mou a pro všechny rodiny všech kluků, co tu jsou, je bojovat a přežít pro ně!

07:00
Po třech hodinách zdlouhavé cesty konečně dorážíme na místo. Vlastně ještě nejsme na bojišti. Jsme na základně vzdálené pouhý kilometr pochodu od našich bunkrů. Naše rota má za úkol udržet pole v Krušných horách. Naše obrana je dobře organizovaná a armáda dobře cvičená. Máme šanci uspět i proti takové armádě, jako je ta Německá. Navíc nedaleko jsou postavena naše letiště, jež nám budou pomáhat při letecké podpoře. Každý voják tohle ví, a to je právě to, co nám dodává odvahu a sílu. Tu odvahu a sílu, co jsem ještě o půlnoci neměl a nevěřil jsem v to, že bych jí mohl nabýt.
Kapitán vychází ze své kanceláře. Všichni očekávají rozkaz k přesunu do bunkrů. Ale kapitán má hlavu svěšenou.
„Kapitáne? Co je? Zavelte k přesunu!“ křikl na něj David. Kapitán pozvedá hlavu, v očích má výraz beznaděje, takový výraz, až z něho nabíhá husí kůže. Celé mužstvo ztichlo. Všichni očekávají rozkaz kapitána. Ten jen polyká tak, až se mu ohryzek zhoupává od shora dolů po celém krku. Nadechuje se a pomalu začíná mluvit: „O-Obrana se nekoná,“ praví přerušovaně.
„Jak to myslíte? Co je to za blbost?!“ ptá se Martin.
„Což pak Němci utekli?“ přidává se David.
„Němci neutekli, máme se stáhnout. Rozkaz od prezidenta Beneše. Bez boje uvolnit pohraničí a opustit naše bunkry, letiště, prostě všechno.“
„Co je to za blbost?“
„Hovadina!“
„Prasárna.“
„To přece nejde!“
To a další věty se začaly ozývat z úst nastoupených vojáků.
„Kapitáne, to přece nemůžeme udělat, tohle nejde! Je to špatnej rozkaz a vy to víte!“ křičí na kapitána David z ani ne metrové vzdálenosti. Já stojím jen dva metry od nich. Nemám co říct. Přestat bojovat? Co to s sebou nese? V tom zmatku se snažím urovnat si věci v hlavě. Přežiji a vrátím se domů ke Kateřině a Terezce, ale do jakého života? Do života útrap a útěků! To přece nejde.
„Kapitáne, neuposlechněte ten rozkaz. Prezident je v Anglii, co on ví, jak to tady vypadá?“ pokračuje David v naléhání na kapitána. Ostatní vojáci stále tvoří větší a větší hluk.
„Ticho!“ velí poručík. Mužstvo utichá jako jeden muž.
„Děkuji, poručíku,“ spouští znovu kapitán, „nesouhlasím s rozkazem, ale nemůžeme činit jinak.“ Ještě nedořekl větu a už si rozepíná přezku u držáku na pistoli, jenž má na pravé straně své uniformy, a vytahuje pistol. Natahuje spoušť a zvedá ruku ke své hlavě.
„Ne, kapitáne!“ přiskakuji ke kapitánovi a ruku mu stahuji dolů. Pere se mnou. Snažím se otočit hlaveň pryč od jeho těla. Brání se. Otáčím hlaveň. Ostatní ve zmatku strnuli a sledují náš souboj. Výstřel – obrovská bolest na břichu, padám k zemi. Otočil jsem pistol od těla kapitána, ale mířila na mě, když spustila.
„Radime!“ přikleká ke mně David. Chytá mě za temeno hlavy a pozvedá ji. Druhou rukou mi tlačí na krvácející ránu. Kapitán pouští zbraň a poručík ho zpacifikovává.
„Radime, mluv se mnou. To bude dobrý, uvidíš!“ uklidňuje mě David, ale já vím, že ne. Umírám, cítím to. Nesplním svůj slib.
„Davide, řekni – řekni Kateřině, že ji miluji a že – že se – o – omlouvám.
„Radime! Radime!“ volá David. Svými prsty zavírá víčka mrtvému desátníkovi Radimu Střepovi.

ikonka sbírka Ze sbírky: Životabudič

přidáno 11.03.2008 - 15:07
Já bych to označil za teoreticky pravděpodobné... poskládal jsem si pár faktů, tak jak jsem potřeboval a něco si domyslel... šlo mi hlavně o ty pocity, víc než na faktickou objektivitu... =))
přidáno 11.03.2008 - 11:44
myslím, že je hodně dobře napsaná... velmi autenticky... a snad i pravděpodobně... silný lidský příběh ... atd :)
přidáno 10.03.2008 - 21:12
Stejně dobř napsaná povídka, jako ta předchozí z Tvé tvorby, kterou sem přečetla. Jen ty konce jsou u obou stejné. Příště by to chtělo trošku optimismu, nebo alespoň naděje. Ale třeba je to jen můj názor. Díky za zážitek.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Smrt vojáka : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Vyvolání Satana
Předchozí dílo autora : Prohraný život

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku