Velký kočár

Kočár se nechal unášet tmou daleko za obzor. Nejspíš ho nikdy víc nespatřím a nebude více možností obdivovat krásu Kočího. Sedí na svém kozlíku vždy majestátně, nikdy shrbený, nikdy s rozcuchanými vlasy nebo otrhanou košilí. Přesto mne vždy pálí oči jako dva žhavé uhlíky, když vidím, jak projíždí naší vesnicí, jak bezstarostně uhání dál a dál vlastnímu osudu. Nikdy jsem ho nezajímal já, mí rodiče, nikdo z celé vesnice a vlastně ani sám starosta. Však vždy když projíždí, zastaví své divoké koně, sestoupí po schůdcích dolů a všem nám potřese pravicemi, snad abychom se cítili méně podřadní; nikdy se nám při tom nedívá do očí a nikdo tak vlastně neví, je-li jeho potřesení rukou upřímné. Jediným upřímným se vždy zdál pocit hrůzy, děsu a znechucení v očích těch dvou zapřažených koní, jednoho bílého jako čerstvě padlý sníh a druhého černého tak, že splýval siluetou s tmou. Nikdy jsme také neviděli jeho pasažéra, ne tedy, že by se tedy někdy někdo z nás snažil otevřít dvířka potají sám, natož aby Kočího požádal o otevření dvířek, přesto hluboko v nás hlodala zvědavost a ohromná touha poznat toho jediného člověka. Každý si toho muže, nebo ženu, ve své mysli utvářel jinak a jinak, až vznikali stovky a tisíce popisů. Snažil jsem se jich vyslechnout mnoho a slyšel jsem jich nejspíše více než bych měl, nenašel jsem však dva stejné. Některé se shodovali více, některé méně a některé vůbec. Nikdy se však žádný neshodoval, ani přibližně, s tím mým. Nejeden z mužů tvrdil, že v kočáře ve skutečnosti jezdí žena, pokaždé jiná, která jako kočovná herečka hraje ve městech daleko od sebe a musí tudíž neustále cestovat, a někteří dokonce tvrdili, že zahlédli její klobouk v úzkém pruhu mezi záclonou a stěnou kočáru. Nejedna z žen tvrdila, že v kočáře zahlédla vysokého muže, bez očí a uší, neskutečně znetvořeného. Děti v něm prý vídávaly krásné mladé, takové, jakými si samy přály být. A tak kolují zvěsti, popisy, pochyby a zvědavost naší vsí už od nepaměti. Jen jediné jsem pozorným čtenářům vynechal. Kočár přijíždí do naší malé vesnice jen jednou za život každého z obyvatel, a přestože bychom toho, kdo jezdí v jeho útrobách, chtěli poznat velmi hluboce, nikdy jej nevyzveme, aby vystoupil. Už jen kvůli nám.