Cigareta

Slunce na ně vrhalo dlouhé teplé paprsky, jim to však vůbec nevadilo. Všichni stáli opření o lopaty a kouřili. To jediné je teď zajímalo. Měli dohromady jen pár cigaret. Každý se podělil; dostalo se na všechny. Ale co víc, kouřili po té celo denní práci tak krásně, zatímco jim teplý pot stékal po opálených rukou přes svaly až k té malé bílé trubičce s rozžhaveným kroužkem na konci, až se mi před nimi tajil dech. Skoro jsem se styděl, že nekouřím.
Marek, ten vysoký blonďák, který přijel až z Kyjeva, kdysi den co den počítal, kolik toho v práci vyčadí. Ale dneska ne. Dneska si chce jen vychutnávat volnost chvíle s cigaretou. S bohyní klidu a míru.
Prázdné krabičky vedle nich za pár měsíců vytvořily malou věž. Nikdo se neodvažoval ji odklidit, tak ji jen pravidelně přerovnávali tak, aby se tyčila stále víc. Nazývají ji mohyla.
„Sejdeme se na jedno u mohyly.“
A každý z brigády tam jednou svou pečlivě dokouřenou krabičku odloží a do smrti bude vědět, že je jedním z mnoha jiných. Že někam patří. Řád zlatého kuřáka. V tom je krása těch kouřových obětí za oběti kouření: spojují vás s ostatními.