Ze života jóga-matky

V jednom programu wellbeingu pro sólo rodiče jsme se nedávno věnovali i time managementu. Docela humorné téma, nemyslíte? Řízení času pro rodiče (zvlášť pro rodiče mého typu) totiž spočívá v jednom jediném jednoduchém pravidle — v přijetí toho, že žádný plán stejně nikdy nevyjde.

Včera jsem na tohle pravidlo úspěšně zapomněla a měla jsem naprosto báječný nápad: přivstat si. Buď se mi podaří vyrazit do školky tak, aby mě v ní konečně paní hospodářka nezamkla (ano, stává se mi to), anebo ještě lépe — najít si malinkatou chvilku pro sebe. Třeba jen na pár pozdravů slunci, abych se alespoň na moment dostala do těla a probudila se. Tedy něco, co se mi v běžném provozu fakt nedaří.

A tohle ráno výjimečně vypadalo nadějně. Vstala jsem dřív, bleskově se nachystala, všechno klapalo výborně. Byla jsem hotová o dvacet minut dřív než jindy. Dvacet minut — to je v mém rodičovském časoprostoru skoro menší dovolená.

Vzbudila jsem Arámka, připravila mu oblečení a ještě si šla před protažením odskočit.

A zatímco jsem seděla na záchodě, z vedlejší místnosti se ozval zvuk. Velmi podezřelý zvuk, který by se v ideálním případě měl ozývat výhradně z místnosti, která byla právě obsazená mnou.

Ve snaze sama sebe přesvědčit, že mě jen šálí sluch, jsem opatrně zavolala: „Arámku, co děláš?“

A z dětského pokoje zaznělo: „Maminko, já jsem to nemohl vydržet.“

„Ale co děláš?” ptala jsem se znovu, protože to můj mozek navzdory všem důkazům odmítal pobrat.

„Mně se chtělo hrozně čůrat a ty jsi byla na záchodě. Já jsem nevěděl, co dělat, tak jsem...“

Dlouhé, předlouhé ticho.

„Pojď se podívat.”

Nerada, ale šla jsem. Musela jsem ocenit snahu — vybral si parkety a ne koberec nebo postel, které byly v těsné blízkosti… ale zkuste si představit zahradní hadici stříkající na tvrdou zem z výšky asi půl metru — myslíte, že něco v jejím okolí zůstane suché?

Moje rychlá ranní jóga spočívala ve vytírání bytu, sprchování dítěte a dezinfikování všeho, na co jsem dosáhla.

O dvacet minut později, v tradičním ranním klusu do školky s Arámkem vlajícím kdesi za mnou, jsem si nemohla nevzpomenout na jiný pravidelný ranní rituál.

Každé ráno sedí na chodbě, boty před sebou, a ptá se:
„Maminko, co mám teď dělat?“

A já každý den odpovídám:
„Obout si boty.“
„A teď?“
„Vzít si bundu.“
„A teď?“
„Nasadit si čepici.“

Krok za krokem. Každé ráno znovu.

Můj mozek po ránu taky úplně nespolupracuje, tak se to snažím chápat. Ale stejně mi vrtá hlavou absurdita té nepochopitelné dětské logiky:

Proč se mě, proboha, každé ráno ptá, jestli si má nazout boty…

…ale když potřebuje na záchod, který je zrovna obsazený, najednou se rozhodne vyřešit to zcela bez instrukcí?