Zápisky Jack Grayové (01) -> část první

"Tatííí… a musíme tam jít?" zeptala jsem se po milionté. Dřepěla jsem na jednom kraji u dlouhého černého stolu a prosebně koukala na svého otce sedícího přesně na druhé straně.
"Kolikrát ti to mám opakovat Jack. Nico to pochopil, Hazel si dokonce ani nestěžovala a s tebou o tom musím debatovat DVA TÝDNY." Hádes se vážně děsně snažil zachovat pokerface. No… moc mu to nešlo. Divila jsem se, že mu nezačali hořet vlasy, jako v té Disney verzi. Škoda. Chtěla jsem to vyfotit a dát na blog.
"Ale… jsme záporáci. Měli bychom tu zůstat a uspořádat tak velký mejdan, že by na něj šli všichni bohové a Diusovi by na tu jeho narozeninovou party nikdo nepřišel."
"To jsem zkoušel minule. Nikdo sem nepřišel a jako odměnu mi sem poslali Demeter na celou zimu."
Sladce jsem se na něj usmála "Dius je pořádnej parchant. Určitě je vydírá."
"A nás snad nevydírá?!", ozval se Nico. Spolu s Hazel seděli někde v prostředku našeho nádherného rodinného stolu minimálně pro sto lidí. Nohy měl hozené na stole a Hazel se kvůli tomu odsunula o deset židlí dál, aby si k nim nemusela čuchat. Hádesovci prostě nejsou mistry osobní hygieny.
"No…“, začal Hádes. Nedořekl. Můj milovaný mladší bratr mu do toho skočil.
"No nic, jenom řekl, že jestli nepřijdeme, zase nám sem pošle Demétřici."
"Brr… jenom to ne. Nutí mě jíst vegetariánskou stravu…", vzdychla jsem.
"Upřímně, prospělo by vám to. Jenom podporujete předsudky o tom, že Hádesovci jsou zlí." odporovala Hazel.
"A ty je zase ničíš. Hádesovci MUSEJ být aspoň trochu zlí. Když ne mi, tak kdo. Koukni se třeba na Nika. Je to prakticky klaďas, ale tak často lidi buzeruje a lže, že ho pár lidí dokonce chce zabít."
"Hey!"
"Nepřerušuj trpaslíku! Ty seš moc hodná ségra. Jestli to takhle bude pokračovat, za chvíli za náma přijdou Poseidonovci, jestli bysme neodtáhly kus půdy, aby měli víc prostoru. Budou se po nás vozit a nebudou nás brát vážně! Ještě víc než teď!" tak jsem se zabrala do svého monologu, že jsem si ani nevšimla, že stojím a málem křičím.
"Technicky vzato Hazel není Hádesovec, ale Plutovec, takže to pro ni platí jinak. A nejsem malej. Jsem skoro velkej jak ty. Hobite."
"Bla bla bla… a já umím lítat a můj táta vynalezl zombie filmy."
"Ale náš táta vynalez zombie filmy."
"Mlč Hajzlice." Nico z ničeho nic dostal záchvat smíchu.
"Vidíš, i trpaslík se směje tvý demenci."
"Cože?"
"No já nevím, ale normální člověk by se nezabouchnul do Áresovce. Ti čuměj jenom po Afrodiťákách." Vím, že to byla blbá teorie, ale napadlo mě to. Něco jako fotbalisti a roztleskávačky. Nejhezčí a nejblbější musí být spolu.
"Já tě normálně zabiju.", zaskřípala Hazel zuby. Chtěla jsem jí intelektuálně připomenout, že mě je kravina někoho zabíjet, kdy jsi v podsvětí, ale to už po mě letěl první diamant.
Spadla jsem na břicho a kryla jsem si hlavu rukama. Možná bych měla použít své polobožské super schopnosti, ale ty mě bohužel nějak vynechali. Jsem prakticky nejneschopnější Hádův spratek za posledních… dva tisíce let asi. Všechny dobrý schopnosti si sebrali Nico, Bianca a Hazel a na mě zbylo jenom oživování mrtvých, vykecávání s duchy, částečné schopnost šutromagie a pořádně nevimáchaná huba. Mojí nejlepší schopností bylo každého nasr*t a mít ke všemu co dodat. To je, jediný v čem jsem lepší než moji mladší sourozenci. Ale jim to neříkejte. Jsem v tom tak dobrá, že můj seznam nepřátel je ještě delší než seznam Perchyho Jacksona. A to je co říct. Další co mi dost jde, je ničení všeho na co šáhnu, ale to s Hádesovstvím nejspíš nic společného nemá.
"Time out, děcka!" ozval se tatík. Řekl to potichu, ale rozléhalo se to nejspíš po celím podsvětí. To je celý on.
Nico se tak leknul, že spadnul ze židle. Hazel se mě na chvíli přestala pokoušet zabít a otočila se na otce. Já jsem se vyškrábala na nohy a opřela se o stůl, abych nespadla. Hádes na nás koukal a z toho jeho oblíbeného zabijáckého pohledu se nedalo vyčíst, jestli se zlobí, nebo jestli se bude tlemit.
"Co?" zeptala jsem se, když mi to zírání začalo lézt na nervy.
"Ale nic. Jen jsem tak uvažoval, jak mi připomínáte mojí rodinu."
"My jsme tvoje rodina."
"On myslel tu božskou demente.", podotkla Hazel.
"Velice děkuji. To mi vůbec nedošlo." oplatila jsem jí jedovatě a už to zase vypadalo, že se do sebe pustíme. Bohům žel nám v tom zabránilo to, že dovnitř vešla/zjevila se Bianka. Možná to bylo tím, že je to prakticky duch a možná tím, že je v tom prostě dobrá, ale nevšimla jsem si jí, dokud Nico nezapištěl jak holka a znovu nespadl ze židle, jelikož si jí všiml až ve chvíli co od něj stála asi tak metr. Nemůžu mu to brát za zlý. Bianka ve své dušské/mrtvolácké podobě vypadá jako kříženec zombie s upírem. Jednou mi to udělala taky. Stála jsem na schody a lekla jsem se tak, že jsem se skutálela o patro níž a musela se týden válet v posteli. Měla jsem štěstí, že jsem si nic nezlomila.
"U Diový prdele! Nemůžeš s tím přestat?" nadával můj polobožský bratr, zatímco se válel na podlaze a počítal si kosti, jestli se mu nepovedlo něco si zlomit.
"Co? Aha… to seš ty, bráško. Promiň. Příště se zhmotním, radši vedle Jack. To je větší sranda."
Musím podotknout, že první dojmy jsou na nic. Bianka na první pohled vypadá jako učiněný anděl, ale ve skutečnosti se baví mým utrpením. Nejspíš za ty roky své mrtvosti stihla zapomenout, jak nepříjemný jsou zlámaný kosti.
"Jo… a v hale je Hermés. Prej, ať si pohnete. Zeus začíná mít vztek, že ZASE jdete pozdě." řekla jen tak mimochodem Bianka. Taťka nejspíš změnil přístup, protože jeho odpověď na to byla:
"Řekni mu, že tu nejsme." Bianka bohužel jenom zvedla jedno obočí a prohlásila:
"Tak to je škoda, protože už jsem mu řekla, že tam za chvíli budete." odpovídala rádoby lítostivě. Z naší malý Bianky (Díky tomu umírání a nestárnutí byla najednou mladší i než její mladší brácha. Jaká to ironie.) se vyklubal pořádnej škodolibej hajzlík. A já jí za to měla ráda. Zlí Hádesovci jedou.
"Pff… a já se tak těšila, že potýrám Hitlera se Stalinem. No tak nic, asi si budu muset vystačit s Jasonem." vzdychla jsem. Taťka nasadil cosi, co jsem výstižně nazvala "pohled vyvolávající zkázu světa". I když většinou vyvolal spíš to, že se něco špatného stalo nějakému neoblíbenému bohu/člověku/polobohu a my se pak celá rodina tlemili jako magoři.