Vše je, jak má být.

Klopýtám po kočičích hlavách centrem města. Kolem mě je tma a prázdno. Kam se všichni poděli? Sakra! Zase se mi zasekl podpatek mezi dlaždicemi. Takhle si akorát zničím boty. Pokračuji v cestě a míjím jednu pouliční lampu za druhou. Vím, že už mi zbývá jen přejít náměstí a uvidím Tě. Další klopýtnutí. Chci zanadávat, ale slova se mi rozplynou na rtech, když Tě vidím. Stojíš si tam, jako ztělesnění nedbalosti a zároveň elegance. Ztělesnění mých snů a vzpomínek. Máš džíny a oblíbenou značkovou košili. Když mě vidíš, vytuhuješ ruce z kapes, narovnáváš se a jdeš mi v ústery. Když dojdeme k sobě, tak najednou zapomínám na hodiny a dny trápení, osamělosti a stesku. Zapomínám na ty tisíce věcí, které jsem Ti chtěla říct, podělit se o ně s Tebou. Topím se v Tvých čokoládových očích. Nic neříkáme, jenom vnímáme pocit štěstí z toho, že jsme. Jak dlouho už tam stojíme? Minutu? Půl hodiny? Hodinu? "Nemáš ponětí, jak moc jsi mi chyběla", říkáš. Konečně mě bereš kolem pasu a zvedáš do výšky. Chci protestovat, ale Ty mi slíbáváš námitky ze rtů. Cítím něco na tváři, a tak vzhlédnu a vidím, jak se k zemi snáší první sníh letošní zimy. Oba zakloníme hlavy a sledujeme němý tanec půvabných vloček. Stojíme tam jako sousoší a hledíme k nebi. Vím, že už mi neodjedeš. Nikam nespěcháme, protože máme celý život. Propleteme prsty a vše je, jak má být.