A mně to přijde pořád málo.

Dostala jsem právo, hladit tě po vlasech,

Líbat tě, kde chci a u toho si nic – nevyčítat.

Chutnáš jako vůně pravé vanilky /proto je tak drahá/, víš drahý?

A teď bych chtěla napsat, že každé ráno děkuji - víš za to, že tě mám.
To je, ale klišé a na to já nehraju.

Mám řasy od řasenky, vlasy od tužidla a srdce od tebe.


Mám tebe a ty máš mě a při tom – jsme tak svobodní a to je TO.
Až s tebou cítím to klišé o pocitu motýlků v břiše.

Občas, když se usměješ a podíváš se mi do očí, cítím, tak zvláštní pocit - /snad je to spojení/.

Jsem lakomá a ty jsi MŮJ, a přesto jsem přesvědčená, že se chci o tebe rozdělit s celým světem.



(Snad proto, aby všichni poznali, co znamená – cítit.)



Jsem, jsi, jsme a to je vše – pár slov a v nich neskutečně mnoho.

Kolik lidí má možnost /opravdu být/?

Říká se, že když je člověk šťastný, nemá to vyslovit.

(Jsem šťastná)… ale napsané se to nepočítá.

Jsem a stejně nevyjdu na ulici a nezakřičím to.

Na to jsem moc ovlivněná tímhle světem, a i když nejsem pověrčivá, tak to nechci – zakřiknout.

Dostal si právo

Líbat mě na krku,


Proplétat se mezi mými prsty,












Líbat můj klín…









/A mně to přijde pořád tak málo. /