Alchymista

Ta vysoká věž nažene ti strach
už jen když na ni pohlédneš.
po stěnách jejích černý sazí prach,
a co ty? Smutně se usměješ.

V té věži sídlí alchymista,
prý zná taje magie.
šílenec, čaroděj a satanista,
hosta svého jedem opije.

Nemá lidskou společnost
a nesnáší, když se někdo ptá,
na každého hned má zlost
a pak jsi, jak když se ti to zdá.
Zná minulost a přítomnost,
snad i budoucnost dokázal by viděti,
jenže nepřesvědčíš duši jeho zklamanou,
v lidstvo ztratil víru před věky,
na hlas odpoví ti ozvěnou.

Věř mi, já býval jeho přítel,
ten muž byl proklet křesťanem,
na šibenici tenkrát visel,
mrtvý by byl, neobcovat se zlem.

On za života býval hrdinou,
já bil se s ním u zdí Jeruzalémských,
spasil duši nejednu nevinnou,
jenže nedbal zlých rad prorockých.

Jak čepel se míhá, rytíř v afektu,
ostří kácí davy nepřátel,
slitování žádné, vůči pohanu,
a na zemi haldy jejich těl.

Přílišná dychtivost armád kristových,
smrt dětí a žen nám otevřela oči,
jak Bůh tohle může dopustit,
spáchali jsme proti němu zločin.

On ztratil víru, složil zbraň,
já raději zůstal v davu,
odešel pryč, za křiku vran,
a pro věřícího ztratil hlavu.

Věř mi, já ho viděl, houpat se na oprátce,
on sledoval mě a tiše se smál,
zavrhnul smutkem Boha, svého vládce,
pak postavil se a mlčky šel dál.

Jeho čistou duši pohltil stín,
on jediným pohledem překope tvůj svět,
nechceš ho poznat, já to vím,
já ho znal, znám, já mám co vyprávět…