Poetička

Na vlně projekce
z monitoru,
odplouváš si lehce
do prostoru.
Otvíráš depozit
tónů, barev.
Co skrýváš v korozi
dávných plaveb.

Vzpomínky jsou prach na řasách,
jenž víčka tíží.
Myšlenek míjení po trasách
se zemskou tíží.

Slova blízká, avšak cizí,
náhle získá, poté mizí
srdce
bloudí v temnotách.

Znovu píská tóny ryzí,
buď si jistá zlou kolizí,
trpce
loudí po notách.

Pocit spánku tiše hyne,
noc pod vlivem veršů plyne,
uvadá do mlžných par.

A když slunce měsíc mine,
rozplýváš se jak hostie
na jazyku vzdušných čar.

Zbývá jen tisknout texty Tvé,
namísto ruky, je jisté,
míjení slov z řádků.

Okapy svedly slzy na zem,
dříve, než my sebe navzájem
do odpadních žlábků.

A už tuší,
že další voda z duší
připraví novou várku.

Můj platonický cit kakafonicky začne znít.