UTONUTÍ

Noci,naplněněné slzami,rozdrcenými na zrcadle.
A vítr vane prázdným pokojem.
Život se odtud vystěhoval,ale zapomněl tu zbytky...
Když se mě zeptáte,budu lhát?
Mám už strach z pravdy?

Není žádné pouto mezi slovem a činem.

Od bohů jsem sestoupal dolů v tmavé noci.

Plazím se ven...vidím se v zrcadle...
Mrtvý,bez krve...napůl shnilý.
Spatřuji jen slzavé údolí duše.

Cizího srdce jsem se nedotknul,smíchu se nedočkal.
Mé myšlenky se hrabou ve špíně,ale mé ruce i přesto zůstávají čisté.

Chci mlčet,sám v sobě.
Budu němý zvuk,slza...obličej.