UTONUTÍ
Noci,naplněněné slzami,rozdrcenými na zrcadle.
A vítr vane prázdným pokojem.
Život se odtud vystěhoval,ale zapomněl tu zbytky...
Když se mě zeptáte,budu lhát?
Mám už strach z pravdy?
Není žádné pouto mezi slovem a činem.
Od bohů jsem sestoupal dolů v tmavé noci.
Plazím se ven...vidím se v zrcadle...
Mrtvý,bez krve...napůl shnilý.
Spatřuji jen slzavé údolí duše.
Cizího srdce jsem se nedotknul,smíchu se nedočkal.
Mé myšlenky se hrabou ve špíně,ale mé ruce i přesto zůstávají čisté.
Chci mlčet,sám v sobě.
Budu němý zvuk,slza...obličej.