HLAVOU DO ZDI

Jsem hořící kometa,co se řítí k Zemi.
Smějící se prorok,co nosí svoji masku...
Za kterou počítá jen své slzy.


Když smíchem budu křičet...
A slzy si budu muset odpustit...
Jen touhy budu očekávat.
Přece budu lhát?

Ztrácím z křídel peří i když na zázraky věřím?


Věřím,že jsou lidé,kteří mají talent na štěstí.
Věřím v prosté věci,malé zázraky.
Věřím,že i slunce se stydí,když ukrývá se za mraky.
Věřím tomu,co okem neuvidím.
Věřím na mrtvé co umírají ve válce.
Nechci,ale věřit na prachy v obálce.

Ta slza,kde se tu zas vzala?
Vzpomínka ji snad opět vyvolala?


Jsem jen kometa co hoří a řítí se k Zemi.


A tak raději postavím básničku,jako hrad z písku.
A verše schovám do notýsku.
Pískové básnění raději rukama zbořím.
Nasypu to vše do láhve a radši pošlu ten vzkaz moři.