Sršeň

Nosím kabát v létě,
je můj,
a hlava mi to mlčky zazlívá.
Nosím kabát alter ega,
a mé pravé jméno umírá.
Santiago se mi za to směje
nebo pláče,
žihadlo místo podpisu,
obranný mechanismus v barvách výstrahy
všech mých slok a dopisů.
Sršeň bez roje,
samostatná jednotka úzkosti,
samostatný únik bez boje
s opuštěním hnízda
a se svými úzkostmi.
Santiago mi plete oprátku
a naměřuje olovnicí,
já se chystám běžet pozpátku
v hon na sršně s brokovnicí.
Hon na sršně s brokovnicí.
Hon s brokovnicí na sršně.
On bodal mě, když jsem spící
snil o vině.
A teď už ne.
Hon s brokovnicí,
zničení parazita v mojí lebce
šlo dřív zlehka, teď už těžce,
jako měření oprátky v léčebně.
Santiago bez boje,
samostatná jednotka krutosti,
samostatný únik bez roje
z opuštěného hnízda
a od úzkosti básnického mága.
Hon s brokovnicí na sršně Santiaga.