Zpátky do pohádky

Zpátky do pohádky

Když křidélky máváš k nebesům,
chceš zmizet mezi světy.
Vytvořím sítě ze závěsů
a zachytím Tvé lety.

Hledám sluneční
paprsky
skryté na Tvých lících.
Zda uskuteční
chtivé sny.
Jsi vzduchem v plících.

Když dýchám
Tvé vůně.
A kýchám
jak stůně

má imaginace
chvění vrátí
do těla zase,
než se ztratí

zpátky do pohádky.

To jen pocit naděje
trvá minuty,
mizí do beznaděje,
je pominutý.

Nejsme jedna bytost
z květů a trní.
Na svou sebelítost
jsme opatrní.

Těžko léčíme se
ze zranění.
To jen žal pláč nese
po prameni

častých nepokojů
uvnitř světů
do kterých střílíme
z kulometů

rány nářků
srdce rvoucí
i přetvářku
trpce pnoucí.

Uvězněn
v sobě samým.
Úděl změn
nepřipravím.

Vše je stejné,
nic nekončí…
Zas mi vejdeš
do mých očí
temných.