PRVNÍ KRŮČKY

Stejně tak jako malíř malující podivné portréty, podivně podobné právě jemu, i spisovatel, ten kdo píše, píše nejčastěji o sobě. Jak by také ne. Je to svět, který je mu nejblíže, a který dost možná jako jediný, je s to opravdu pochopit. A to ještě v tom lepším případě.
I já budu vyprávět o sobě. O sobě a nikom jiném. Možná, když se vše opravdu zadaří, ukáže se, že samu sebe neznám a pojedeme tak společně v příběhu, který bude více váš než můj vlastní.
Vycházím však z toho, že se znám. V průběhu přesto dojde k heuréka momentu, a voalá, to, co bylo výchozí pravdou, už tak není. Kdo je ta holka, o kom to píše, koho to zajímá? V horším případě zůstane vše pozitivní a krásné, v lepším pak morbidně násilné, přitahující masy. Veškeré násilí a strach z ubližování vyleze na povrch, a vy společně se mnou objevíte radost z vlastních násilností. Nejprve myšlenkových, později i skutkových. Vše, co vám kdysi, jednou u babičky na návštěvě, jindy ve snu, prolítlo hlavou, vše se naplní, stane, odehraje. A vy přestanete být pouhými pozorovateli laciné zábavy a vezmete zbraň do rukou. „ Já bych nikdy přece nemohla vystřelit na živého tvora.“ Ruce od krve a vlasy schované pod nánosem peří. Pták? Nebo dětská peřinka? Zachraňuji lidské životy tím, že je ničím v jejich prvopočátku, v momentě, kdy udělají první krůčky.