Luxusní sviňárna .) mňam
přidáno 17.02.2008
hodnoceno 0
čteno 507(12)
posláno 0
Měsíc se ospale skláněl nad dokonale vyleštěnou jezerní hladinou a zpěv cvrčků se po ní nespoutaně rozbíhal. Lehký jarní vánek z dálky přinášel vůni kvetoucích stromů. A pach hniloby.
Seděl pod vzrostlým dubem a rukou si prohraboval své nezkrotné hnědé kudrliny, ozdobené několika barevnými korálky, které dostal od svého přítele. Od přítele, jenž ležel vedle něj a tiše odpočíval. Navěky. S prořízlou krční tepnou.
A seděl dál, nevšímaje si krvavého slunečního závoje, co pomalu připlouval z východu. Nevšímal si větru, aby se s ním nedal do řeči, nevěnoval pozornost dubu, o který se opíral, aby se do něj snad nezamiloval. Nevšímal si ani sám sebe, neboť zabil a byl by se musel sám sobě zpovídat. Tak meditoval. Modlil se za duši Norona, bratra v Stínu. Ať odpočívá v míru a země jeho tělu je lehká.
Zhřešil. Však nelitoval, jen před tím faktem utíkal. Do sebe, dál a dál, až tam, kam jen světlo boží dosáhne. Možná měl litovat, ale nebyl by pak správným zabijákem, kdyby smutnil nad několika kapkami krve, třebaže z vlastních řad. Stín si nevybírá, komu potečou slzy. Upíná zrak k těm, jejichž krev má být prolita. Budiž Noronova vzpomínka navěky vytesána do našich pamětí. Tak hluboko, jako Neron sám zatínal svůj nůž do srdcí těch, kteří si nezasloužili žít.
Proud času rozvířil dění na obloze, a než se Forblaith vzpamatoval, slunce stálo téměř nad jeho hlavou a svými zlatými paprsky ho lechtalo na zjizvené tváři. Jizvu měl sice jen jednu, ale zato poměrně nepřehlédnutelnou. Táhla se od čela, přes oko, na tvář. Meč, který jizvu nakreslil, byl dávno obrácen v prach a ten, kdo ho třímal v rukou, je kdesi v Egerbenu, zemi Stínu, zemi padlých, kdesi v zemi odpuštění.
Forblaith se postavil na nohy a protáhl své zdřevěnělé tělo. Rozhlédl se kolem sebe, a když nespatřil nic jiného, než jezero, klidné kopce, po nichž se proháněla divá zvěř a vítr, a úzkou vyšlapanou pěšinku napříč travnatými palouky, sehnul se k tělu svého zesnulého přítele a ve jménu Sharny, boha Stínu, vykonal krátkou modlitbu.
„Sharna udung,“ řekl Forblaith, když zvedal ze země dlouhý ocelový nůž, otřel z něj zbytky zaschlé krve, zasunul si ho do pochvy, která mu visela u pasu jako odsouzený na šibenici, a vykročil po oné vyšlapané cestě. Do neznáma.
Neměl ponětí, kam jde, neboť se na tento kontinent dostal pomocí transportního kouzla zvaného Lloydův maják. Spolu s ním sem byl přenesen i Noron, ale jak se zdálo, neměl dost vůle přežit na tomto kontinentu, Brugunu, ani jednu noc. Možná jen neměl štěstí, ale není snad pravdou, že kdo si štěstí nezaslouží, nedostane ho? Ani Forblaithovi štěstí mnoho nepřálo. Další čtyři dny se potloukal nekonečnými zelenými pustinami, bez jídla a pití, vyřízený, než se mu podařilo narazit na civilizaci. Stanul před vysokým dřevěným opevněním vyztuženým ještě vyššími strážnými věžemi se slušivými rudými stříškami proti dešti, protože když se spustí liják a na věžích jsou stráže, není to zrovna nejlepší. Takoví ochránci zákona promoknou, nastydnou a dostanou rýmu. A k čemu je vám strážník s ucpaným nosem?
„Otevřete bránu! Poutník přichází,“ zaslechl už z dálky Forblaith, ale na jeho myšlenkové pochody to nemělo vliv. Byl myšlenkami mimo, snad ani jeho duše nebyla pevně k tělu připoutána. Tápal v myšlenkách, toužil po vysvětlení, chtěl vědět. Dychtil po odpovědích na své otázky, ale zároveň se jich bál. Však dál přemýšlel. Do reality ho vrátilo až třetí pivo a plná mísa pečených klobás z kančího masa. Obvykle by divočáka nepozřel, ale takhle hladového temného elfa ještě jaktěživ nikdo neviděl.
„Odkud že to jsi?“ ptala se se zájmem barmanka. „Temných elfů jsem tu viděla jen pár, většinou jen projíždí, ani se nezastaví. Nakoupí si nějaké jídlo na cestu, pár soudků vína a zase jdou dál. Ty se tu hodláš zdržet?“
Forblaith ukousl kus klobásy, zalil ho několika mocnými doušky zlatavého moku a utřel si ústa. Zvedl oči, i když jedním neviděl, a zahleděl se barmance do jejích vodnatě modrých studánek. Byla tak krásná, mladá a její hrdlo tak šťavnaté. „Záleží na tom?“ odpověděl Forblaith otázkou a díval se jí na laciné, však slušivé bronzové náušnice.
„Ne, ovšemže ne. Ale tady ve městě je hrozná nuda, nic se neděje, pocestných se tu objeví málo. Toužím po nějakém vzrušení, po výpravě. Ach jo. Dáš si ještě pivo?“
Forblaith přikývl a zhoupnul se na masivní dubové židli. Nemluvil. Stále přemýšlel. Potom mu došlo, o čem to ta ženská za barem mluví. Podíval se na ni. „Výpravu?“
„Ano. Mám na mysli putování za dobrodružstvím. Vždycky jsem o něčem podobném toužila. Jen,“ odmlčela se na okamžik, „sama bych nešla, na to nemám. Ani odvahu, ani dost sil.“
Forblaithovi poskočilo srdce radostí a na jeho tváři se rozlil hřejivý úsměv. „Dneska večer vyrážím dál. Jdu to Themenoje. Je to dlouhá štreka a cestuju sám. Jestli máš chuť, čekej při setmění u kašny, dobrodruhu,“ ušklíbl se ironicky a vysměvavě Forblaith. „Málem bych zapomněl,“ natáhl k baru ruku a představil se, „jmenuju se Qill.“ Výčepní mu podala svou dívčí dlaň a vesele vypískla.
„Rexis. Tak večer u kašny. Mám mít sbaleno? Vyrazíme hned?“
Forblaith se postavil, otočil se k barovému pultu a zaplatil za jídlo a pití. „Buď připravená.“ Potom přešel prázdný lokál a ještě než vzal za kliku, se zastavil. „Nosíš náhrdelníky?“
„Nosila bych,“ řekla Rexis, „ale žádný nemám.“
„Tak to napravíme, co říkáš? Večer u kašny,“ usmál se falešně, však přesvědčivě, když za sebou zavíral dveře. Nešel nikam daleko. Město, ve kterém se nyní zdržoval, nebylo nijak velké a Forblaith chtěl Rexis zůstat nablízku. Zalezl proto do rozlehlého křoví přímo naproti hospodě a pečlivě se ukryl. Obyčejně u sebe nosil černý plášť, ale jím přehodil Noronovo tělo.
Uplynuly dvě a půl hodiny. Dvě a půl hodiny mystické koncentrace a čekání. Čekání, jež konečně dospělo ke konci. Dveře hospody se otevřely a v nich se objevila Rexis. Zavřela, zamkla a vyrazila do jedné z úzkých uliček. Forblaith se nepozorovaně vrhnul za ní.
Kroky pohledné mladé dívky se zastavily u nově natřeného domu. Forblaith zůstal skrčený v uctivé vzdálenosti mezi dvěma otlučenými barabiznami a sledoval, co se bude dít. Zanedlouho se otevřely dveře a Rexis dala muži, který ze dveří vyšel, svazek klíčů, jež nepochybně patřily k zámku od hospody.
„Hospoda tedy není její. Sakra,“ zaklel Forblaith a vyčkával. Rexis se po chvíli konverzace s majitelem hospody rozloučila a vracela se na náměstí. S pronásledovatelem v patách.
Došla až k domu z pálených cihel, poměrně slušně vypadajícímu. To bylo vše, co Forblaith potřeboval. Podíval se k nebi a se zavřenýma očima do sebe nasál čistý vzduch. Začínalo se stmívat, a tak temný elf zamířil ke kašně, kde měl sjednanou schůzku. Usmíval se.
„Nečekáš dlouho?“ zazněla slova, která Forblaitha vytrhla z velmi hluboké meditace, takže pořádně nevěděl kdo, kde a čí vlastně je. Za chvilku se vrátil k sobě a vyskočil na nohy.
„Ne, to víš, že ne. A i kdyby, na někoho jako jsi ty se čeká s radostí,“ odvětil vyzývavým tónem. Rexis se začervenala, což jen potvrdilo všechny Forblaithovy domněnky o tom, jaký postoj k němu ona mladá barmanka zaujímá. Líbil se jí, věděl to. Tak proč toho nevyužít? Tedy… nezneužít?
„Nech toho,“ zahihňala se Rexis. „Uvařila jsem nám ještě něco na cestu, sbalila pití,“ povytáhla z batohu lahev vína a zase ji zasunula, „a mám tohle.“
Forblaithovi sklouzl pohled do Rexiny dlaně. Ležel v ní zlatý medailonek. „Na co to máš?“ zeptal se nechápavě.
„Ten jsem dostala od matky, než zemřela. Je to jediná věc, kterou od ní mám, nosí mi štěstí. Vlastně je to jediná věc, co mi po rodičích zůstala. Otce jsem nikdy nepoznala. Chtěla bych ho najít, ale mám tušení, že už je dávno mrtvý,“ dořekla zamyšleně a schovala medailonek do kapsy od své tmavomodré kouzelnické róby.
„Třeba se ti to brzy povede. Ale teď již neotálejme a vyrazme na cestu. Ukaž, vezmu ten batoh, ať se s ním netaháš,“ hodil si Forblaith na záda pytel s proviantem a vyrazil směrem k západní bráně. S Rexis po boku.
Vyšli z města a vydali se po cestě vedoucí k několik dní vzdálené drožce, neboť to byl jediný způsob, jak se poměrně rychle dostat do Themenoje. Povídali si. Forblaith s Rexis flirtoval, hrál si s ní, ona z něj byla unešená, ani ve snu by jí nenapadlo, že by snad potkala někoho, s kým by se vydala na cestu. Ani v tom nejstrašnějším by se jí nezdálo o Forblaithovi.
„Uff, bolí mě koleno,“ prohodil Forblaith mezi řečí. A mělo to přesně ten účinek, jaký očekával. Rexis se mu zahleděla do jeho rudých očí a navrhla, aby na chvíli zastavili, trochu se napili a najedli. A tak zastavili, rozbalili pár kousků kuřecí pečeně, Forblaith otevřel láhev vína. Jedli, pili, bavili se.
Obloha bez mraků necudně odhalovala všechny své hvězdy a Rexis si lehla na záda, aby se na ně podívala. Krví jí kolovalo vzrušení mísící se s alkoholem. Roztáhla ruce. Forblaith odhodil druhou prázdnou lahev vína a lehl si vedle ní. Blízko. Možná ještě kousek blíž.
A nocí se nesly její vzdechy…
„Nepustíš mě, viť, Qille,“ řekla utahaně Rexis a položila si hlavu na Forblaithovu odhalenou hruď.
„To víš, že ne, budu tady s tebou. Neboj se,“ pohladil ji po vlasech, „budu tady s tebou…“
„Mám strach Qille, něco mi říká, že se mám mít na pozoru.“
Forblaiht odsunul Rexis a vyskočil na nohy. Zběžně se rozhlédl kolem sebe. I když byla noc, viděl velmi dobře. Od čeho by jinak byl temným elfem? Nic nespatřil, a tak si klekl vedle ní.
„Ale já vím, že s tebou jsem v bezpečí, pojď ke mně a dej mi pusu,“ natáhla se k Forblaithovi a on se natáhl k ní.
„Rexis? Vzpomínáš si, ptal jsem se na to, jestli nosíš náhrdelníky…“
„Vzpomínám,“ rozzářily se jí oči.
„Něco tu pro tebe mám,“ usmál se na ni. „Posaď se. A otoč se ke mně zády.“
Rexis se posadila a měsíční paprsky dopadaly na její měkká ňadra. Těšila se, Forblaith to cítil. Objal ji zezadu a políbil na krk. Zasténala rozkoší. Bylo to poprvé a naposledy v životě, kdy zaváhal. Pak vytáhl nůž a podřízl ji…
„Sharna udung,“ zašeptal Forblaith. „Qill tě poslal za taťkou…“

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Forblaith nepolapitelný : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Lomítko

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku