Hodně hluboko

Nehtová lůžka zůstala neustlaná,
poslední host odešel dost na rychlo...
Ani se nestačil rozloučit.

Nenechal pod polštářem vzkaz,
ani růži, ani svůj dech...
Zůstala tu jen jeho vůně,
zachycená ve vzpomínkách,
které proklouzly časem.
/Octly se mimo to všechno,
vytvořily si svůj vlastní prostor,
který lidé zdaleka obchází/

Pronikly ostře chráněným exitem,
jen z paměti se nemohly vymotat ven...

Uvízly.
A to hodně hluboko.
Hlouběji než všechen ten strach,
hlouběji než krabička zpřelámaných cigaret...
Hlouběji než nejhlubší příkop v oceánu.

A on si jen tak odešel.
Ani se neotočil,
a nebo to udělal tak,
aby ho nikdo neviděl.

A celý svět před jeho očima,
mu vyčítal ty chyby...

Moje hrdost mezitím,
ustlala a uklidila,
snažila se rozhrnout záclony,
vyvolávat ta otřepaná hesla jako:
Bude líp!
Všechno začíná nanovo...
...A já jí věřila

Hrdost uštědřovala mu dosti bolestné rány...
Potřebovala chvíli sedět
na onom pomyslném trůnu...

Chvíle se protáhla na neurčito,
jež bylo přesně vymezeno,
a které znal jen on...

...