Tlačítko on/off nefunguje...

Nechci vyzvracet vzpomínky,
a připisovat to nešťastným náhodám...
Nechci,
ale budu muset.

Vymyslet pár náhražek štěstí,
který ho ale stejně nikdy nenahradí..
Protože se zastavily na cestě k dokonalosti...
Uvízly tam a už se nikdy nepohnou.

/A proč když jednou komára
plácnete plácačkou,
neumře?
Proč musíte dávat víc,
a víc ran..,
který bolí víc a víc i Vás?/

Přesunu si srdce do pravý půlky hrudníku,
a budu doufat,
že tam bude tlouct tišeji...

Tak bude se mi lehčejc zkoušet,
jestli "hlavou zeď neprorazíš"
je skutečně pravda...

Bude to krása.
Bude, bude a možná nebude.
Protože krása je tak subjektivní pojem,
až to bolí...
Ale to je na ní pro mě,
pořád to nejkrásnější...