JSI...

Jsi voňavé poupě právě rozkvetlé růže
ve stoce někde hluboko pod zemí...
...jak hroznou cestou musím projít, abych k tobě přivoněla…

Jsi svíce, kterou jsem našla po dlouhém bloumání
prázdnou a temnou noční ulicí
proč jen nemám čím si Tě zapálit...?

Jsi svěží vánek, když procházím
se v parném dni po pláži –
skrz Tebe necítím, jak nebezpečně do mě slunce pálí…

Jak žhavé slunce pak uprostřed mrazivé zimy
zahříváš láskou mé srdce –
jenže už tak dlouho, že spáleno je na popel…

Tvůj polibek je čerstvý vzduch, který dýchám
při lednové inverzi velkoměsta –
tak ostře čerstvý, že mé plíce řeže na kusy…

Jsi má jediná droga ve chvílích,
kdy je mi realita těsná;
jen potřebuji tě stále víc a víc…

Jsi mým Bohem, ke kterému se modlím
v bezesných nocích;
jsi Ďáblem, jehož pomoc vzývám, když síly mi docházejí…

Jsi přelud pramene vody uprostřed vyprahlé pouště…

Jsi moje láska, naděje, i strach...
jsi můj spasitel – však zároveň můj vrah!