Amen a klid

Stojím na kopci, na vršku kraje,
je zima, podzim,
prší a vítr vlaje.

Jak vlajka,
tak zdaleka,
člověku je smutno,
všeho se poleká.

Mračno se ztahuje,
soused se stěhuje,
šediví ti vlasy,
a pak si vzpomeneš,
že jsi posledním výhonkem mezi klasy.

Chce se ti ze světa?
Tak nějak asi.
Přestárlá bábovka,
bez čaje šálku,
vnoučata ke mně nechodí,
pro nic, ani pro památku.

Na bábu co je měla ráda,
dělala s nimi psíkusy,
tak si s něma hrála,
stářím jsem ztrápená,
šedivý pramen až na ramena.

Stále mi sahá dál a dál ten premen,
studno je po rukách,
už nesálá teplo z kamen,
bože chci k tobě už jít,
tak děti sbohem,
amen a klid,
babička musela odejít.