Z ničeho něco

Mizím za svými stíny.
Jsem a budu opovrhován lidmi.
Je mi to jedno, vážně fuk,
už dávno nejsem malej kluk.

Život mi bral už přesladce brzy,
žil jsem si sám,
jak tichý vítr v tvrzi.

Stále jen loupit,
stále bodat a krást,
život pak šel lehce,
pak život šel snáz.

Bída mě ale zalehla,
naděje na sny ta se mi zaběhla.
Nedivím se, že štěstí vyhrabávám z hlíny,
naučil jsem se žít mezi šedými stíny.

Z knihy co jsem dostal v mládí,
teď se z ní už čoudí, teď se pálí,
nemám ani na teplo, nemám na svoje bytí,
vše jde k čertu, vše se řítí.

Najednou ve tmě,
našla si mne,
polapila mi dech
a já si vedle ní klek.

Naděje jakoby vrátila se záhy,
zářili i mí kamarádi,
byla tak krásná,
tak lehká, tak drobounká,
byla jak záclona vlající z okénka.

A já ji zachytil,
zachytil její smích,
její srdce.

Teď je moje,
moje láska a já se nechci trápit více.