Neslyším, tedy jsem

V poslední době začínám stále více cítit přístup lidské společnosti k handicapovaným lidem.
Je to obvzláště v souvislosti s hledáním zaměstnání. Naprostá většina firem nehodlá a pravděpodobně ani nikdy nedá šanci neslyšícím. Nejsou totiž ochotni. Ochotni trošku se otevřít novým věcem, ochotni se naučit znakový jazyk, ochotní ustoupit z premisy, že kdo je postižený, nemůže být žádným přínosem pro společnost. Nelíbí se mi tento přístup, neboť vím, že každý člověk má co nabídnout, a to že je člověk neslyšící, neznamená, že je nějak méněcenný.
Pochybuji, že by se v tomhle nepořádku v jakém se naše společnost nachází mohlo něco změnit, ale přesto doufám v lepší zítřky. V takové kdy Ti co mají co nabídnout pro pozitivní budoucnost budou
zapojeni do jejího vytváření a Ti co škodí a nemají absolutně žádná pozitiva se již nebudou podílet jakýmkoliv způsobem na vytváření chodu společnosti.

Ano, můžete namítat, že já osobně neslyšící nejsem, ale jelikož se v mém okolí pohybuje dostatek lidí, kteří mají vážné problémy se sluchem, můžu se do jejich situace snadněji vcítit.

Jsou to také jenom lidé. Najdou se mezi nimi i černé ovce ale to v každém kolektivu a i v tom, ve kterém jste vy.
A všímli jste si snad toho, že by Vás kvůli tomu někdo ignoroval a nebral Vás jako sobě rovné?

Buďme prosím všichni otevření a nezavrhujme ostatní jen proto, že mají nějaké vady na těle.
Vady na těle nejsou totiž tak hrozné jako vady na duši.