Déjà vu

Louku a květiny
sežehla zima
sněhové jazyky
už sotva vnímám.
A
pocit déjà vu
neustupuje.

Dřevěný krmelec
a stéblo sena
pomalu mizí
vahou mých víček.

Sněhové jazyky
pálí mě stejně
na holé kůži
jako ten tvůj.

A když otevřu oči
vidím opět tebe
vlastně ne opět
- poprvé.
A
pocit déjà vu
pomalu ustupuje.

Znovu mám cit
nejen v prstech
tuším tvoje tělo.

Budeme spolu?

Ano

Ale vždyť...

Pšt, svedeme to na čas