Vrba

Rok co rok za třeskutých mrazů
můj život plyne v jinotaji;
na zimní bolest,lásky zkázu
vzpomínky hořké
vyvstávají,

až puká
důvěrnice jíva,
jíž šeptám svoje soužení,
smutkem se ke kořenům shýbá
zná moje těžké loučení.

Spustíme spolu výron slzí
řinou se teplou nadějí,
že z jara velmi velmi brzy
vše
odpuštěno
raději.