Království strachu

Všechna má tajemství
jsou vyryta v obelisku Království strachu.
Všechna má poselství
jsou ukryta v ohnisku krachu.
Já se však nevzdávám,
naději lepších zítřků uchovávám.
Cítím ji
- je dominantní.
Je zřetelná,
pulzující
i polevující
- a přec tak impozantní.
Je doménou mých probdělých myšlenek,
je barevnou záplavou v černobílé sněti vzpomínek,
je jedinou záchranou v Království strachu.

Láska má spí v deziluzi,
Zatímco duše má mizí v mém rozervaném nitru.
Hledám svou naději v dogmatu děravých polopravd,
v jitru oparu mlhy.
A jediné co vím je,
že se tenhle okamžik už nikdy nevrátí
- jsem totiž uvězněna v Království strachu.

Chci ti dát kus sebe,
dala bych ti cokoli.
Věnuji ti kousek mého nebe z řas,
nebojím se ti odevzdat,
i když se možná ztratím v absurditě všech tvých mrazivých krás.

Poslouchám tvou píseň andělů,
a utápím se v síle instinktu.
Naslouchám zápolení soucitu a vzdoru,
když stojím na druhém břehu plném omylů
a necítím víc, než bolest mé zlomené duše v rozbřesku
za hlasitého potlesku.


Křehká paralela letí vzduchoprázdnem
jako příboj marnosti…
Ještě jednou se vrátí
- až bude svítat na západě.
Iluzionista se stínem magie v očích
řekl, že naděje vždycky žije,
že nikdy neumírá.
Ale já se ptám:
skutečně existuje i v Království strachu?
....