Jedna z mých prvních povídek z roku 2008..
přidáno 03.09.2010
hodnoceno 2
čteno 899(9)
posláno 0
Slunce již dávno dokončilo svou pouť po obloze a bouřková mračna zastínila jas čarokrásného měsíce.
Ve světle poblikávajících lamp se rýsovala matná postava mladého muže, jemuž déšť padal na dlouhé tmavé vlasy, které rámovaly jeho ztrápený obličej a na tváři se mísili s pramínkem slz.
Nebo to byl jen déšť??
Nelze slovy popsat, co vlastně cítil.
Byl to zármutek?Zklamání?
Možná -určitě- obojí.
Ale jedno věděl jistě. ,,Láska“ to nebyla.
Nebo snad ano?? Nebyl si jistý, co opravdu cítí. Teď už ne…
Jeho milovaná Šárka ho opustila!! V jediném zlomku vteřiny se mu zhroutil celý svět.
Co teď bude dělat??

Lavička se mu už za ty hodiny nezdála být tak studená.. Vlastně, byla docela příjemná…nabízející pocit bezpečí…ochrany…jeho pomněnkového oči se zavírají…a on padá někam hluboko…kde není žádné trápení…jen…sladký klid…

- 0 -
*** ***

„Petřřřřeeeee… Petřřřřeeeee…“
S výkřikem se probudil do stejné chladné noci. Zamžoural, protřel si své unavené oči a nadzvedl se, aby se podíval…
Ale než se stačil zvednout spatřil – JÍ…!
Byla tím nejkrásnějším stvořením, jaké kdy spatřil.
V němém úžasu na NÍ zíral.
Nebyl schopen jediného slova, i kdyby zpoza zad vytáhla nůž a chtěla mu jím proklát srdce… Nebránil by se.
Ale naznačila, aby šel za ní… a on šel.
„Krásná Neznámá“ ho vedla cestičkou ke hřbitovu.
Lamp ubývalo a s nimi i světla.
Byla stále noc, ale již nepršelo, jen mírný pobouřkový vánek pročesával Její dlouhé rudé kadeře lesknoucí se ve světle poblikávajících lamp a on nemyslel na nic jiného… jen na Ni.
Stále víc a víc se blížili ke hřbitovu. Stále blíž, až byla velká mosazná klika na dosah Její malé ručky. A opravdu sáhla po té klice, jistící mohutná železná vrata s křížem, tak typickým pro křesťanské hřbitovy.
Než se však té lesklé mosazi dotkla, brána se sama otevřela a oni vstoupili dovnitř.
„Kráska“, jdoucí lehkým ale zároveň rychlým krokem zamířila na odlehlý, téměř zapomenutý konec hřbitova, kde stála malá renesanční hrobka.
Náhrobní kámen byl oprýskaný, ale rok narození byl zčásti čitelný.
Petr sem chodil velmi často dřív - než potkal Šárku.
Šárku??
Zamrazilo ho u srdce …
Ledová a zároveň hřejivá bílá dlaň pohladila jeho tvář.
Ucukl, ale přál si ji cítit znovu.Vzhlédl od toho záhadného nápisu a na okamžik se díval
do tváře té nejnádhernější dívce, jakou kdy spatřil…
Otočila se, něco zašeptala do zdi, a když se zapečetěné dveře otevřely, vklouzla dovnitř.
Teď poprvé zaváhal, ale zvědavost a touha po Její blízkosti ho přemohla.
Vstoupil do úzké chodbičky, kde na něj Rusovláska čekala.
Naznačila mu, aby Ji následoval dolů po točitém schodišti vytesaném do kamene.
V ruce držíc svícen, sestupovala pomalu a obezřetně.
Konečně dole.
Šli nepříliš dlouhou chodbou. V pravidelných intervalech míjeli naproti sobě v kameni zasazené tři páry dveří.
Na konci chodby stály sedmé, poslední, dubové…
Zatlačila na jeden z kamenů poblíž sedmých dveří a vytvořila tak malou skulinku, odkud vyndala ještě menší stříbrný klíček. Vsunula ho do zámku a pootočila jím…
Mohutné dubové dveře se otevřeli a on spatřil obrovský pokoj. Nebo spíš ložnici.
Na levé straně u zdi stála obrovská postel s nebesy jako hvězdná obloha bez hvězd, jež byly staženy vínovou stuhou.
Ostatní nábytek tvořily pouze dvě masivní skříně stojící metr od každé strany dveří a velká dřevěná truhla s vyrytými symboly a nápisy v neznámém jazyce postavená nedaleko postele.
Studené stěny zdobily trojhranné svícny, které ozařovaly místnost a dodávaly pocit tepla a bezpečí.
Zem byla pokryta nemalým tkaným kobercem, jehož jeden konec zasahoval až pod postel, zbytek podlahy tvořil kámen.
Petra ale obzvlášť zaujal obraz visící v pravé části pokoje. Byly na něm dvě postavy v životní velikosti zahalené dlouhými černými plášti s kapuci přes obličej, takže ani jedné nebylo vidět do tváře. První držela v ruce malou truhličku a druhou se pevně držela postavy druhé. Byl to zřejmě muž a žena, v nějakém lese…
Petr odtrhl svůj zrak od obrazu a zadíval se na svou známou-neznámou „Průvodkyni“.
Ta se koutkem úst usmála a naznačila, aby si lehl na postel, poté odběhla do některých z prvních dveří.
Uposlechl, ale nebyl si jist, co bude následovat.
Nečekal moc dlouho.
Přišla oblečena do lehkých, černých, pavučinových šatů.
Kráčela pomalým, ladným krokem šelmy. Když došla až k posteli, posadila se na kraj a poprvé za celou tu dobu se Petrovi dlouze zadívala kočičíma očima barvy nikdy neblednoucího lesního kapradí do těch jeho - pomněnkových.
Uvědomil si, že Ji odněkud zná, jen nevěděl odkud.
Po pár minutách (?) promluvila: „Dlouho jsem na Tebe čekala, Petře.“
Hlásek měla tak vlídný, melodický a plný naděje, že Petra zaplavila vlna štěstí, radosti…
„Kdo jsi??“ vyhrkl bez zaváhání.
„Kdo jsem?... hmm…“ odvětila a na okamžik se zamyslila. „Nepoložil jsi otázku správně… ale nevadí…“ odmlčela se. Po chvilce však dodala: „Znáš mě, jen si vzpomeň,
můj Drahý.“ Usmála se a poodhalila tak bílé špičáky, které se jako perličky na zlomek sekundy zaleskly na jejích rudých rtech a Petra napadlo, jaké by to bylo, kdyby se tyto ostré zoubky dotkly jeho krku a… Jen při té myšlence se zachvěl, ale tohle byly jen jeho představy a nedoufal, že by se někdy mohly naplnit.
„Zubatá Kráska“ se znovu, tentokrát hlasitěji, zasmála.
„Opravdu bys chtěl?“ zeptala se a on bez váhání přikývl. Nějakým jemu záhadným způsobem věděl, že Sára ví, co by teď ze všeho nejvíc chtěl… SÁRA?!
Nechtěl přemýšlet nad tím, jak zná Její jméno. Na to bude dost času později.
Naklonila se a věnovala mu dlouhý vášnivý polibek, …

- 1 -
*** ***

Probudil jsem se v parku na lavičce.
Ranní sluníčko bylo příjemné, hladilo mne po tváři svými paprsky a já si připadal jako v Ráji.
Ale nepříjemný zvuk vycházející odkudsi ze žaludku mi připomněl, že už jsem dlouho nejedl.
Dva-tři dny??
Hm, nevím. Ztratil jsem pojem o čase.
Zvedl jsem se, ale zatočila se mi hlava, musel jsem se opět posadit.
Zažíval jsem pocit deja-vu. Ach Sáro, kdybych Tě tak směl znovu spatřit.
Vzpomněl jsem si na krásku z předešlé noci. Byl to jen sen?
Sám nevím. Bylo to tak skutečné - Ona byla…
Tentokrát se však „odnikud“ nevynořila. Připouštím, že jsem byl zklamaný. Nedokázal jsem si představit život bez Ní, ačkoli jsme spolu prožili jen jednu jedinou noc.
Slíbila, že se znovu setkáme a to mi dodávalo naději.

Znovu jsem vstal. Pomaleji než prve – úspěšně.
Šel jsem pomalým krokem směrem k domovu. Nepospíchal jsem, nikdo tam na mne nečekal.
Těžké boty dopadaly v pravidelném rytmu na vlhký chodník a mě se chtělo křičet i smát zároveň.
V hlavě jsem měl hrozný zmatek, myslil jsem, že se mi snad rozskočí.
Jakoby ta známá-neznámá dívka se mnou něco provedla. Bylo to příjemné, ale zároveň jsem se toho děsil. Vlastně jsem si toho z noci pamatoval jen velmi málo.
Rudé rty se nade-mnou skláněly a Ty krásné oči - stále pozorovaly.
Připadal jsem si jako omámený, v transu, ve snu, ze kterého se nechci probudit, ať už bude mít jakýkoliv konec. -Konec? V duchu jsem se ironicky pousmál.-
Ale probudil jsem se, a v mé paměti jako by se vytvořila černá díra.
Už jsem viděl šedivý sedmiposchoďový panelový dům, v němž jsem bydlel a který mi byl domovem.
Zbývalo jen přejít přes silnici. Vyndal jsem z kapsy svazek malých železných klíčů, než jsem však ten správný vsunul do zámku, na okamžik se zaleskl.
Vyběhl jsem po schodech do třetího patra a otevřel dveře do svého bytu.
Nebyl moc velký - jen obývák, ložnice, kuchyň, balkon a koupelna se záchodem.
Zul jsem si své obnošené kanady a zasunul je do botníku ve světlomodré asi 6x3metry velké předsíni. Z chodby bylo vidět rovnou do kuchyně. Prošel jsem bytem, abych se porozhlédl, jestli je vše tak jak bylo, než jsem odešel - a opravdu bylo -,ale přesto tu něco chybělo. Nebo spíš někdo.
Šárka, můj Anděl, moje všechno. Vždycky tu na mě čekala. Chtěl jsem jí říct, kolik pro mne znamená, chtěl jsem s ní strávit zbytek svého života, chtěl jsem…
Ale to byly jen bláhové sny, které se nikdy nesplní. Mělo to tak být. Muselo to tak být.
Otevřel jsem ledničku. Mnoho v ní nebylo. Vyndal jsem něco, co se vzdáleně podobalo salámu a zas zavřel dvířka. V chlebníku bylo ještě pár polotvrdých rohlíků. Zapnul jsem konvici, připravil velký hrníček na čaj. Šárka říkávala: „Proč si ho neděláš rovnou do hrnce, vyšlo by to nastejno.“ pak se tak krásně, rozpustile smála…
Obvykle jsem si dělal silné černé kafe, ale dnes jsem na něj neměl chuť. Konvice cvakla a já zalil připravený šálek horkou vodou. Náhle se po prostoru rozlila sytá vůně skořice.
Vzal jsem svou „snídani“ a posadil se ke stolu, dívajíc se z okna a mechanickými pohyby přežvykujíc rohlík.
Venku si hrály děti, nebylo jich tam mnoho - jen pár, stavěly hrady z písku, dělaly bábovičky, houpající se na houpačkách se smály…
Jedno upadlo a nejspíš si poranilo koleno. Mladá maminka ho přiběhla utěšovat a ošetřit zranění. Jiné děti přiběhly a zvědavě pozorovaly, co se jejich kamarádovi stalo.
I já pozoroval děj poutavého „snímku“.
„Ach děti, také jsme jimi bývali, drahá. Žádné starosti ani zármutek, pamatuješ?“ mumlal jsem si pro sebe a vlastně ani nevěděl, kde se ta slova v mé mysli vzala.
Asi po půl hodině jsem dojedl poslední rohlík, spláchl ho teplým čajem, který mi v žaludku spolu s jednoduchou snídaní způsobil pocit částečného uspokojení.
Vstal jsem, zasunul židli, vzal prázdný hrneček a talíř, smetl drobečky, kterých bylo poskromnu a ještě naposledy spočinul pohledem na hrajících si dětech. Poté jsem pomalým, šouravým krokem odnesl ty prázdné nádoby do dřezu a šel do koupelny jen s jedinou myšlenkou…
Když jsem si sundal navlhlé oblečení, sesunul se do vany a pustil proud vody, jež jsem měl moc rád - teplou, ale ne vařící -, zavřel jsem oči, nechal vodu volně téct a smývat ze sebe všechny starosti, nejistoty…
Chtěl jsem očistit svou duši, ale to nebylo tak jednoduché.
Asi po patnácti minutách, ač nerad, musel jsem otočit kohoutky v opačném směru, než před chvílí. Sousedi by nebyli rádi, kdyby jim ze stropu kapala ta čirá tekutina a já nestál o rozpory.
Nevím, jak dlouho jsem vlastně takhle ležel a přemýšlel nad „životem a smrtí“ - asi dlouho.
Než jsem se odhodlal opustit tu příjemnou lázeň, byla již studená, leč stále příjemná.
Zamotal jsem se do velké osušky, kterou mi věnovala má nevlastní matka a odkolébal jsem se do ložnice. Byl jsem unavený, a tak jsem si jen v té osušce lehl na postel a přikryl se tlustou péřovou peřinou. Téměř okamžitě jsem v příšeří pokoje se zataženými žaluziemi usnul.

Po několika hodinách jsem se probudil. Malý budík na stolku ukazoval „21.30“ . Spal jsem dýl, než jsem chtěl. Ale nevadí, nikam nepospíchám. Nemám stálou práci, vlastně jsem nedávno dodělal školu. Měl jsem velké plány do budoucna, chtěl jsem podnikat, založit rodinu, usadit se a dělat s dětmi všechny ty blbosti, co tak tátové dělávají – hrát na indiány a kovboje, vydávat se na různé nebezpečné výpravy… Jen mé hloupé sny.
Copak jsem toho chtěl tolik?
Z myšlenek mě vytrhl táhlý pronikavý zvuk, který ovšem trval jen několik vteřin.
Musel jsem si ruce přitisknout k uším a nejspíš na okamžik i zavřít oči, protože když jsem je otevřel stála tam… Přímo v mém bytě. Ve dveřích do MÉ ložnice.
„Ach Sáro,…“ vydechl jsem.
„Vzpomněl sis…“ usmála se a v očích jí zajiskřilo.
„Přestával jsem doufat… Myslel jsem…“
„Ano, vím…“
Mlčeli jsme, nemohl jsem se vynadívat na tu překrásnou dívdívku zhruba v mém věku, ačkoli jedna část mě věděla, že je mnohem, mnohem, mnohem starší…
Zmocňoval se mě známý brnivý, ale příjemný pocit. Nesnažil jsem se mu zabránit, i když bych možná měl.
Sledovala mě svýma zvídavýma očkama. Až se konečně, snad po celé Věčnosti, pohnula…
Vlezla si ke mně do postele a lehce poodhrnula cíp ručníku.
Její tenké, dlouhé, téměř bílé prstíky se kmitaly po mých prsou, hrála si s mými chlupy, hrála si se mnou, přesněji řečeno s mou trpělivostí…
Určitě věděla, jak moc po ní toužím. Překulil jsem se na bok, laskal její ňadra, zasypával jí spoustou polibků.
Něžně ji přitom párkrát kousl do krčku, protože přesně tak to měla ráda. Alespoň myslím…
Vzdychla, to byla první známka toho, že jsem se nemýlil. Decentně jsem se pousmál.
Nenechala si všechno jen pro sebe, přitočila se víc ke mně a její drápky se mi zaryly do zad.
Projelo mnou ostré, pronikavé škubnutí trvající setinu sekundy.
Nečekal jsem to, proto jsem sebou trhl. Následoval škodolibí chichot. „Ty potvůrko!“ zasípěl jsem a sám se sobě zasmál.
Strčil jsem hlavu pod peřinu, vlastně jsem se celý přetočil. (Osušku jsem nechal ležet vedle Sáry.) Plazil jsem se pod peřinou a napodoboval hada číhajícího na svou kořist. Byla to hra, kterou jsme spolu hrávali, kdysi... Zarazil jsem se. Kdysi? Kdy-kdysi?
Musela cítit mou náhlou nejistotu. Pohladila mne po vlasech a já zas propadl té nepopsatelné, zákeřné lidské touze.
Milovali jsme se celou noc, ještě jsem nezažil nic intenzivnějšího, nic tak úžasného.
Ale než se přes žaluzie prodraly první paprsky slunce řekla, že musí jít. Nestačil jsem cokoli říct, rozplynula se jako vodní pára a mě nezbylo nic, co by mi připomínalo její přítomnost. Dokonce i polštář, na němž ležela byl upravený, bez jediné stopy po předchozím bouřlivém milování.
Opět jsem měl na sobě osušku, jako bych ji nikdy předtím ze sebe neshodil.
Byl jsem ještě více zmatený, než včera. A pak…
Jsem znovu usnul.
Snad příjemným vyčerpáním. Snad náhlým rozbouřením citů a pocitů, které se ve mne hromadili a jenž o sobě dávaly pořádně vědět i v podobě slz stékajících mi po tváři.

-2-
*** ***

Probudil jsem se krátce po poledni. A hlavou mi projela myšlenka: „Proč se musím probouzet? Proč není stále noc, ve které jsem s Tebou, má Lásko.“
Hned jsem si ale sám odpověděl: „Protože by to bylo moc jednoduché, vím…“
Protřel jsem si oči, protáhl se a zašmátral po nočním stolku. Nahmatal jsem malou tmavě hnědou gumičku, jíž jsem si ledabyle stáhl vlasy padající mi do obličeje. Poté vyklepal peřinu a…
Něco zazvonilo o podlahu.
Nechal jsem peřinu peřinou a hledal onen záhadný předmět. Zahlédl jsem ho téměř okamžitě, byl to stříbrný prstýnek s vyrytými symboly, řekl bych že nějaký rodinný znak.
Navlékl jsem si ho na prst a kupodivu mi padl, jako by byl udělaný jen a jen pro mě.
„Možná, že byl.“ problesklo mi hlavou, ale hned jsem takovou bláhovou myšlenku zapudil, nebyl můj.
Pečlivě jsem dorovnal peřinu, pod kterou jsem spal já.
Stále jsem nechápal, jak ta krásná Rusovláska dokázala to, co dokázala. O tom, že polapila mé srdce do svých kouzelných sítí jsem již nepochyboval. Bylo její, jen Ona dokázala sešít dohromady to, co z něj zbylo.

Den jsem strávil lelkováním a přemýšlením o životech nejen lidí, ale i jiných bytostí – asi jsem se úplně zbláznil, říkal jsem si. Také jsem byl něco málo nakoupit, vyklidil ledničku a trochu poklidil celkově. Vlastně mi den uběhl docela rychle…

-3-
*** ***

Večer jsem se posadil na postel a v pološeru lampičky si prohlížel prsten. Bylo na něm něco zvláštního, jiného - něco, co přitahovalo mou pozornost. Kdybych tak věděl, co…
Malá dlaň mi přejela po tváři. Byl to příjemný dotek, nebyl jako ten první před pár dny.
Pootočil jsem hlavu, abych se podíval na svou „novou přítelkyni“.
Očka jak lesní studánky zarostlé mechem se blýskaly v matném světle lampičky, malý nosík se vyjímal nad rudým mořem jejích rtů a rusé kadeře volně padaly přes ramena a dál rámovaly její postavu hodnou bohyně.
Mohl bych se na ni dívat celou Věčnost, celá staletí. Jen její přítomnost mi připadala jako krásný sen…
Nepřekvapilo mě, že přišla. Ačkoli jsem nevěděl jistě, zda-li přijde.
Dívala se do mých očí a ten pronikavý pohled si našel cestu snad až do nejtajnějších zákoutí mé duše.
Pro ni bych zabil. Pro ni bych zemřel… napadlo mě a věděl jsem, že to tak je.
Usmívala se, naplňovalo to mé nitro štěstím, avšak v tom úsměvu bylo něco smutného.
„Proč jsi odešla?“ zazněl můj hlas do všudypřítomného ticha.
„Musela jsem.“ odpověděla bez mrknutí.
„Kam jsi odešla?“ zkusil jsem znovu.
„Domů.“
„Kde máš „domov“ ?“ pokračoval jsem.
„Vždyť to víš, drahý. Daleko a blízko zároveň…“
Zamrazilo mne. „Vím?“
„Ano, víš…“
Zamyslil jsem se. Hlavou se mi honilo tolik otázek bez odpovědí…
„Můžu s Tebou odejít?“
„Můžeš odejít za mnou…“
Achjo, proč mi to nechce říct?-zrodila se mi v hlavě další otázka.
Stále jsem v ruce svíral prstýnek…
„Ten je asi Tvůj.“ Rozevřel jsem dlaň a ukázal jí tak „svůj“ poklad.
„Ne, ten je pro Tebe.“ odmlčela se. „Vlastně je Tvůj, jen jsem Ti ho donesla.“
„Tomu nerozumím… Věděl bych přece, kdybych…“
„Pojď blíž.“ řekla něžným hlasem a já Ji objal a položil svou hlavu na její prsa. Bylo to příjemné, konejšivé obětí, které umí dát jen milující žena…

***

Zdál se mi podivný sen o době plné hojnosti a veselí, v níž čarodějky byly symbolem lásky a na svět se usmívala Naděje na lepší svět. Než tento obraz zastřel šedočervený stín budoucnosti zahalující průvod, v jehož čele jezdci se vtyčenými kříži ve jménu Církve přijeli „očistit zemi“.
Šedočervený svět nadobro pohltila Válka dělící se o svou kořist s Chaosem.
V tomto stínu panovaly Nenávist, Zášť, Odpor a na malém zamřížovaném povozu taženém valachy se jako jejich válečná kořist krčila Odvaha.
Byly to vlastně dva světy plné protikladů, které ležely tak nebezpečně blízko sebe…

Viděl jsem zuboženou ženu, jíž vedli na hranici za kacířství. Nikdo by neřekl, že to ještě před pár dny bylo překrásné děvče jiskrných očí a rudých tváří s veselými ďolíčky.
Ubohá pohanka. Provinila se jen tím, že věřila. A teď? Přivazovali ji ke kůlu řetězem, aby snad neodletěla před těmi hladovými jazyky samotného Satana.
Smutný pohled, na ještě smutnější scenérii.
Za vsí si hrály děti, byly podobné těm, které si hrály na „našem“ hřišti.
Malé děti jsou všechny stejné, plné snů, iluzí… A přesto má každé jinou „budoucnost“. Jiné předurčení. Nebo si „svou Cestu“ volíme sami? Nikdy jsem o tom nepřemýšlel…
Nad vesnici stoupal dým a v dáli se rýsovali černé postavy na koních. Vznešení rytíři temnot.
Nebylo jich mnoho, ale ani málo. Mířili do vesnice. Kroužil jsem na nebi v podobě orla a zvědavě vyčkával, co se bude dít dál.
Možná bylo naivní myslet si, že přijeli zachránit mladou čarodějku, přesto jsem tomu chtěl věřit.
Plameny zahalily její tělo a já poznal, že už jí není pomoci.
Zmocnila se mě tíseň, poté silná bolest. Párkrát jsem se ještě snažil zamávat křídly - marně -, zřítil jsem se k zemi.
Otevřel jsem svá malá, tmavá očka a jediný pohled mi stačil, abych odhadl, co se přihodilo.
Z ohořelých domů stoupal k nebi hustý kouř, vzduch byl cítit spáleninou a saze se usazovaly na desítkách mrtvých…
Pokusil jsem se vstát, ale tělo mne vůbec neposlouchalo, jako by nebylo mé. Hořce jsem se v duchu usmál. Nebylo…
Pohyb. V mém zorném poli se něco/někdo pohnul. A nejen to, po chvilce jsem rozpoznal postavu. Přibližovala se. Jemné rysy tváře a plné tvary naznačovaly, že asi půjde o dívku.
Překvapilo mně to, protože měla stejný tmavý plášť jako ti rytíři, jenž jsem chvíli viděl, než mé vědomí přerušil tvrdý dopad na kamenité náměstí.
Zastavila se přede mnou.
Přiklekla a bez sebemenší námahy mě zvedla z místa, o kterém jsem si pomaličku začínal myslet, že bude posledním, jaké kdy spatřím.
Odnášela mě pryč od té spoušti, pryč od mrtvých, pryč od všeho…
Šla stále dál a dál. Nevím jak dlouho, mé rozostřené smysly nereagovaly, nechtěly poslouchat.
Stmívalo se, když došla k malé jeskyňce, nacházející se někde uprostřed lesa.
Malá postel, stůl a všudypřítomná vůně bylin jí dodávali na příjemné atmosféře.
Položila mě do kupky sena, nalila do kotlíku trochu nějaké tekutiny - asi vody -, přiložila na žhavé uhlíky trochu suchého dříví s trávou a v hmoždíři rozdrtila nějaké bylinky.
Když se voda začala vařit, vstala, nabrala jí trochu do mističky a smíchala s bylinkami.
Vytvořila tak mazlavou, nepříliš vábně vypadající kaši.
„Budeš v pořádku.“ promluvila do prázdna a já zapřemýšlel, jestli mluví ke mně nebo to říká spíš jen sobě. Každopádně jsem byl rád, že se o mne starala a nechal její krásné štíhlé prstíky, aby se mne dotýkaly a vmasírovaly mi tu mazlavou hmotu pod peří.
„Neboj, než měsíc vystřídá se se sluncem nebudeš vědět, že jsem tě čím mazala.“ usmála se.
Podíval jsem se na ni vděčnýma očima – věřil jsem jí.
Když skončila, nechala mne na hromádce měkkého sena a odcupitala ke svému lůžku. Sundala si plášť, čímž rozpustila dlouhé havraní vlasy schované pod ním. Prostý šat jí dodával na eleganci i kráse. Nestyděla se, kromě mne tam nikdo nebyl. Upletla si z vlasů cop, svázala ho kusem něčeho, co se vzdáleně podobalo tkaničce a zalehla.
„Krásnou noc, můj nový příteli.“ Zašeptala, než zhasla svíčku osvětlující prostor v její blízkosti.
„Dobrou noc, Havraniko.“ řekl jsem si sám pro sebe a zaposlouchal se do praskajícího dříví v dohořívajícím ohništi…

***

Cítil jsem tlukot srdce „své milé“. Laskala mě ve vlasech a potichu, téměř neslyšně zpívala jakousi melodii. Přenádherně voněla, jen těžko bych popsal tu vůni, ale poznal bych jí kdekoli. Bylo to jako krajina po bouři, jablečný sad na jaře i les v jedné jediné jemné kombinaci.
Položila mne, naposledy se usmála, otočila se a… zmizela.
Nestačil jsem ani zvednout ruku, abych ji zastavil…
Věděl jsem, že musela odejít.
Srdce se mi sevřelo úzkostí i žalem. Vrátí se? Nevrátí?
To byly dvě otázky, které mě trápily po celý den.
Nevydržel jsem být doma zavřený, a už vůbec ne sám se sebou, musel jsem ven.
Oblékl jsem se, obul boty a vyrazil.
Nevěděl jsem kam vlastně chci jít, jen - někam.
Šel jsem ulicemi, míjel spousty lidí jdoucích do práce, z práce, do obchodu,..
Ach, ten stereotypní život…
Zamířil jsem za město, na louce se svalil do trávy a díval se na oblohu.
Nepravidelné obrazce mračen se střídaly. Jednou tu byl obrovský drak, podruhé malinký králíček. Při takovéto činnosti jsem nemusel na nic myslet a to mi vyhovovalo.
Pak jsem zavřel oči a nechal se kolébat větrem. I tráva mi šeptala své příběhy a já poslouchal ten chorál času…

Mezi nepravidelnými poryvy větru jsem zaslechl v šumu trávy i stále se přibližující kroky.
Můj sluch se zostřil a já otevřel oči.
Viděl jsem vše jinak… Stejně jako…
Roztáhl jsem svá mohutná křídla a vzlétl k nebesům. Další pocit, který nelze popsat.
Volnost, nespoutanost, „vítr ve tváři“,…
Z té výšky jsem viděl malou postavu dívky, jež mi zachránila život.
„Havraniko.“ vydechl jsem a snesl jsem se zpátky na zem.
„Vidím, že je ti lépe.“ usmála se.
Pokusil jsem se něco říct, ale vydral se ze mě jen neidentifikovatelný zvuk.
Myslím, že pochopila. „Není zač.“ řekla.
„Už leť, máš ještě tolik míst, co musíš navštívit.“dodala. V jejím hlase jsem poznal smutek.
Naklonil jsem svou malou hlavičku a nechal ji, aby mne pohladila.
Poté znovu roztáhl svá křídla a než jsem vzlétl naposledy se otočil…

***

Něco mě zašimralo na nose. Asi nějaký brouček.
Podíval jsem se nad sebe, obloha již byla poseta tisíci hvězd a kulatý měsíc se na mě díval z té výšky.
„To jsem tu tak dlouho?“ řekl jsem spíš sám sobě.
„Jsi, drahý.“ odpověděla mi Víla, která vystoupila z lesa a pomalu se přibližovala jako na mlžném obláčku. Ochladilo se. „Sáro…“ vypustil jsem z úst jediné slovo v němém úžasu.
„Jak…“ pokračoval jsem, když došla jen několik kroků ode mě.
Smutně se usmála, ale neodpověděla. Připadala mi den ode dne smutnější. Nebo se mi to jen zdálo?
Lehla si vedle mě, své rusé vlasy rozhodila na trávu a mlčky jsme pozorovali hvězdy.
Byl jsem šťastný v její blízkosti, i když mi dělalo starost, co ji asi trápí.
Vdechoval jsem tu příjemnou vůni a zahříval ji svým tělem, ačkoli se nezdálo, že by to potřebovala. Tulil jsem se k ní jako se malý kluk tulí ke své mamince a vůbec mě nevadilo, že ona má maminka není.
Hladila mě ve vlasech a po chvíli znovu začala zpívat starou slovanskou píseň. Tak krásnou…
Byla v původním jazyce, přesto jsem jí však rozuměl každé slovo, každý verš,… Zvláštní.
Byla o dvou mladých lidech, kteří…

Utíkajíc lesem se neohlíželi,
Když z dálky ozýval se dusot koní.
Těžkými kopyty suché větvičky lámali,
To sledovali je rytíři stínoví.

Neúnavní Knížecí bojovníci,
Že neutečou věděli milenci...

Nemám to srdce překládat celou píseň. Pod starým dubem si dali slib, který stvrdili polibkem, posledním na celou věčnost. Jejich duše nenajde pokoje, dokud se jejich osudy znovu nespojí a neprožijí spolu alespoň pár okamžiků, matných záblesků minulosti, co by bylo, kdyby…

Když dozpívala, viděl jsem na její lesklé, měsícem ozářené tváři kapičky slz.
Věnoval jsem jí krátký polibek. Byl jsem s ní, neopustím ji. Ať už mi zmizí kamkoli…
A věděl jsem, že zmizí.
Olivové oči se na mne podívali a já v nich spatřil malou jiskřičku, plamínek…
Zahřál mě u srdce.

Povídali jsme si. Dlouho a přitom tak krátce.
Bylo to jako jedna věta z celé skladby, nedokončená poezie…
Než slunce ohlásilo svou rudou září, že je konec té krátké-dlouhé noci, zadívala se mi
do očí…
Na ten pohled nikdy nezapomenu, stejně jako na spoustu věcí, které jsem s ní zažil, ačkoli to bylo jen pár nocí a když říkám nocí, tak myslím opravdu jen nocí.
Nesetkávali jsme se pravidelně, ale o to víc jsem se na ni těšil. Dny bez ní plynuly pomalu a noci s ní byly rychle pryč… Prchlavé okamžiky.
Jedné noci na mne pohlédla svým pohledem, smutnějším než kdy předtím.
Věděl jsem, že dnes jsme spolu byli naposledy, ale já to tak nenechám. Nenechám Tě odejít. Už ne, moje krásná Sáro, rusovlásko s černými vlasy, vílo z mých snů…
Vím, že teď budeš na věky mrtvá.
Nyní jsi jen v mé mysli. Má fantazie. Přesto a stále moje Nymfa.

Rozhodl jsem se. Hlavou mi projel šílený nápad. Už vím, teď už vím, kde Tě hledat…


-4-
*** ***

Vydal se na místo, kde se setkali poprvé. Na místo, o němž si myslel, že Jí právě zde bude nejblíž. Svalil se na studenou trávu posetou ranní rosou. Tma řídla, brzy mělo svítat. Chtěl ještě naposledy spatřit vycházející slunce, než i on splyne s přírodou.
Bylo příjemné cítit v zádech studený kámen. Chladivou mohylu, tyčící se k výšinám i sahající do samého Pekla.
S jakou nebezpečnou myšlenkou si to pohrával. Jakou myšlenkou se to nechal ovládnout…
Myšlenkou na Ni.
Jen na Její úsměv, její slzy, její hebké vlasy, její šíji, půvabné tělo i krásný, přenádherný melodický hlas. Byl pevně rozhodnutý.
Vyhrnul si rukáv své tmavě modré košile a několikrát se říznul, věděl, že rovným tahem by se nezabil, proto táhl své řezy šikmo…
Cítil jak se ostré železo hladce prořezává jeho kůží, mráz mu přejel po zádech, cítil tep svého vlastního srdce a po chvilce i nával horkosti, jenž zalila jeho ruce a kapala na trávu.
Jako tisíce pramínků stékala rudá tekutina a vpíjela se do země, která lačně hltala každou kapku.
Nepopsatelný chlad, nepopsatelná horkost… Bouře odehrávající se pod povrchem…
Slábnoucí gejzíry krve ve stále delších intervalech… Žádná šance na návrat…
„Ale já už se stejně nechci vrátit…“ poslední myšlenky na rusovlásku doprovázely jeho skon.
„Teď už budeme spolu…Má krásná Múzo… Navždy…“

***

„Petřřřřeeeee… Petřřřřeeeee…“
S výkřikem se probudil do chladné noci. Zamžoural, protřel si unavené oči a nadzvedl se, aby se podíval…
Ale než se stačil zvednout spatřil – JÍ!
A věděl, že tohle NENÍ sen… i když…

přidáno 08.09.2010 - 21:09
To jsem prave chtela.. ukazat jak blizko muze byt sen k realite a realita ke snu..
přidáno 08.09.2010 - 15:59
Sen nebo realita? Chvílemi se v tom čtenář ztrácí. Ale jinak-snaha o napsání poutavého dílka se nezapře.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Příběh Nocí : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : The Strains

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
bazi, Mlčeti Zlato
» narozeniny
Mady [11], Miy [9], Kevinar [7], andrearea122 [7], Jera_lu [3], nemesis [4]
» řekli o sobě
samiVdavu řekl o Tom Cortés :
Talentovanej autor a hudebník, kterej umění bere dost vážně a dá se s ním o něm bavit. Nepotrpí si na imbecilství.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku