Návrat ztraceného syna (no, syna....)

Tak. Co napsat na úvod. Mám takovou náladu, že bych napsala palcový titulek o tom, že konečně přikvačil v celé své parádě, a rozplývat se nad tím jako školačka. Ale to nechci. Nechci svou radost ventilovat, aby mi zůstala co nejdéle. No pochopte to, po téměř půlroční odmlce - kdoví, kdy se uvidíme příště?
Nezbývá, než doufat, že se tak nestane, už jenom proto, že se tvářil, jako by se nechumelilo (no ještě aby se chumelilo, v půlce září...) a dělal, že o minulosti nechce mluvit. Nebo se tak aspoň tvářil. Nebo já nevím. Pro mě není co řešit, jak káže reklama na kofolu...
------------------------
Poznámka pod čarou: Má to své výhody. Třeba dneska jsem dostala pětku z matematiky a je mi to úúúúplně volný. To ale neznamená, že kvůli němu neodmaturuju....