Osamělá

Neboj se
už vážně nedoufám

už se jen musím
spřátelit s ní
a potom budu v pořádku

víš přeci že mi trvá dlouho
pustit si někoho k tělu
a tak jí musím vysvětlit
ať si to nebere osobně
že nemůže za to
jak moc mi připomíná
raněnou prázdnotu
tvé nepřítomnosti

ať si nebere osobně
že na ni křičím
a pláču
když se ke mně
tulí po nocích
konečky prstů konejší
mou odvrácenou tvář

nemůže za to
že studí víc
než lednový noci
když už ani sníh se neodváží narušit
palčivý mráz

možná by mohla být ohleduplnější
a pořád nepoukazovat na to
kde všude jsi býval ty
ale díky tobě vím jak chutná odmítnutí
a nechci ji zranit
tak se snažím překonat únavu
nebýt jak malá
a prostě ji přijmout
takovou jaká je

nemůže za to
vím že to se mnou myslí dobře
snažím se jí nic nevyčítat
jen ji pochopit

víš že mi trvá dlouho
pustit si někoho k tělu
ale potom
potom už je to napořád
tak myslím
že až si odpustíme
budeme si vážně rozumět

klidně se propovídáme
až k červnovým ránům
aby(ch) se necítila osaměle

a třeba
budu jako ty
naučím se ji milovat

a už nikdy
ji nebudu chtít opustit