údolí paneláků

tak jsem se zas jednou rozhodla
pro velmi příjemnou věc
a piju sama
vydržela jsem to měsíc
bez ethanolového blaha
tak co bych si nedopřala
otcovi mam chuť flusnout
do jeho
otylýho, strništěm pokrytýho ksichtu
a matku seřvat za její nekonečnou hysterii
ale ctím otce svého i matku svou
a tak
utíkám do toho údolí
kde jsem se jako děcko učila jízdě na kole
sedím na lavičce poznamenané listopadovým mrholením
a je mi bolavo
míjejí mě puberťáci
tak o čtyři, pět let mladší
než jsem já
a vejraj dost vyděšeně
tohle se s s vámi
lidičky
stane
když
byť jen pár prostých let
zasvětíte tomu
co já
kouřím ty prachsprostý, odporný prefabriky
co jsem si koupila u ukrajinky odvedle
a vidím spoustu světýlek
to jsou ty vytuněný psí obojky
co koupíš v podchodu
za půlsta
cizí kroky se mi v té tmě jeví bez cíle
jako by někdo pochodoval na mistě
a ruku mam zas rozedřenou z otvírání piva o lavičku
jediný
co mě v tuto chvíli hřeje
je láska
kterou jsem onehdá našla zatoulanou v centru brna
jen díky tomu
jsem nasraná o dost míň
než obvykle
proč to zní tak hrozně pateticky?
a tak tu dál jen sedím
a tak tu dál jen piju
sním o další krásné noci, co mě čeká
a o tom, jak otec toho dehtovýho kemra
obtížně stírá ze svýho zrzavýho strnistě
je to tak zvláštní
co všechno tě napadne
v tomhle údolí paneláků