Všechno jen jako

Nemám opravdové deprese. Neznám pocity úzkosti. Jsem za to hodně rád, i když mi to brání v pochopení některých lidí.

Jeden podobný pocit ale znám. Říkám mu temná chvilka, protože jedna z jeho hlavních ingrediencí je tma (proto tento pocit nastává častěji v zimě). Další ingredience jsou (v tomto pořadí) únava, pocit samoty a pocit jakési beznaděje, kdy mi všechny ty věci, co dělám, najednou přestanou dávat smysl.

Nejhorší na tom je, že tahle nálada (stejně jako skutečná deprese) celkem dost ovlivňuje vůli. Naštěstí to zatím nezasahuje do schopnosti chodit do práce. A z toho mám docela respekt.

Mám totiž zkušenost s jedním bývalým kolegou z práce, který skutečnými depresemi trpěl. Až jednoho dne prostě nevstal. Prostě nevstal a prostě nepřišel do práce.

Je vám jistě jasné, že tohle už znamená vážné provozní potíže.

Proto se snažím své temné chvilky rozhánět, aby mi nepřerostly přes hlavu. Zkouším na ně všechno - procházky (musí být dlouhé), hudbu (zajímavé je, že funguje spíš temná hudba) a lidi (což je problém, protože v temných chvilkách mám sociální fóbii). Funguje i alkohol (utlumuje), ale ten nechci používat, protože to je zlo samo o sobě.

Nevítězím. Přeskakuju a obcházím.

A zpívám si s Prouzou:

Pár dní už trčím
doma a přece
zas je to tady
nikam se mi nechce

Kdyby se mi chtělo
kdyby bylo kam
to by bylo jiný
to by bylo fajn

Jak si tak trčím
tak voda v řece
kde byla včera
není dnes přece
Znovu to bude
už pěkná řádka dní
co takhle zahálím
no je to normální

Řekni že je to
všechno jen jako
řekni že je to
jen divnej sen