Racci nad řekou

Jedna noc, skoro bledá světly neonů a blesky foťáků. Sedím na studené lavičce, od úst mi stoupá pára a odmítám vnímat cokoliv kolem mne, až na racky. Až na ty nádherné racky na dřevěné konstrukci u řeky. Až na jejich bílá, štíhlá těla, až na jejich skřek a jejich roztažená křídla.. Chtěla jsem se narodit jako pták. Roztáhnout křídla a odletět. Na jich, na východ, na západ.. Na sever, kamkoliv.. Za sluncem, za podzimem, za barevným listím, za prvním sněhem, za večerkou... Být svobodná v tomhle spoutaném světě.. Nejsem pták. Bohužel. Ale chtěla bych být. Chtěla bych být i vykrmeným, nafouklým nádražním holubem s jedinou nohou a pahýlem po druhé, nervózně se rozhlížejícím po okolí, hledějícím drobky po staré bagetě... Je jedno, kým. Ale ptákem. Mít křídla a mít touhu.
Až se jednou budu chtít znova zabít, bude to skokem. Bude to krásné, protože naposledy, naposledy v tomhle životě poletím. Kolem mně bude jen studený vítr, noc a chlad. A sny. Přes slzy nic neuvidím, ale jistě to bude takové.. Ne, neudělám to, jsem srab. Protože nevěřím v reinkarnaci a ona ve mně.. Nikdy bych nebyla ptákem.. Budu tedy člověkem, co chce křídla.. Budu Daidalem... Má křídla jsou už spálená a já jen padám dolů... Ale stále ještě letím...