Plátno, dej štětci vzniknout obrazu.
Tváře, jež pro umělce dávná láska nebo nynější.
Lalůčky, jež zdobí drobné střípky drahokamů.
Štětec doprovází vůně po prožité noci.
Ve vlasech se odrážely hvězdy.
V uších znělo to „ahoj, zvu Tě na večeři“.
Ticho se rozčeřilo.
Mé já si snad z mých citů dělalo prdel.
Jen vůně se stále motala kolem.
Na plátno začala vcházet její tvář.
Snad aby řekla sbohem.
Tváře, jež pro umělce dávná láska nebo nynější.
Lalůčky, jež zdobí drobné střípky drahokamů.
Štětec doprovází vůně po prožité noci.
Ve vlasech se odrážely hvězdy.
V uších znělo to „ahoj, zvu Tě na večeři“.
Ticho se rozčeřilo.
Mé já si snad z mých citů dělalo prdel.
Jen vůně se stále motala kolem.
Na plátno začala vcházet její tvář.
Snad aby řekla sbohem.
20.12.2021 - 10:10
To je možná až příliš poetické. V poetice hrozí permanentní riziko tvorby klišé. Druhá věta mi celkem nedává smysl, možná v ní něco chybí. Všechno je takové křehké, jak z cukru, zasněné a do toho se vmáčkne ta úžasná prdel a těžko se z té jámy pak leze ven. Ale nakonec se báseň z prdelní jámy vyhrabala. Myslím.
20.12.2021 - 07:14
Nic moc... Ubohé asonance, opakující se slova (jež, mé, mých...)
Tohle se moc nepovedlo.
Tohle se moc nepovedlo.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.