Původně prý byli lidé čtyřnozí tvorové s dvoumi hlavami, dvěmi srdci...ale nedokázali sami se sebou vydržet, byli nerozhodní, nespokojení, rozháraní. Proto je bohové bleskem rozdělili a oni se rozprchli. Ženská stvoření na dvě ženy, mužská na dva muže a smíšená na muže a ženu. A od těch dob chodí novodobí lidé po světě a hledají svou druhou část.

Na Jawě,hmmm.:o) Tak pozor na ostrý zatáčky...

Nejvíc se asi vždycky budeme trápit pro to, co jsme neudělali... Pravdivý.

Je to pěkný, ale trochu jsi mě tím vyvedla z míry... Právě jsem se vrátila z výletu na své Jawě, tak jsem ráda, že živa zdráva:-)

Když Titanicem, tak proč ne první třídou?:)

jj, nezbývá než souhlasit:)

Kitty, myslím,že sis můj kometář k Tvému soutěžnímu dílku vzala k srdci. Takhle to vypadá určitě líp a chválím.

:D eh.. ehm.. Fretce? také jednu znam :o) odkud jsi?

pěkná :)

moc hezky..

Krásně se mně to četlo, má to hodně silný náboj a hlubokou myšlenku. Taky to neberu jako hřích a už vůbec neodsuzuju. Jsme takoví, jaké nás bůh stvořil a není tomu jen tak.

Jedním slovem - krása...

Tohle je neuvěřitelnej proud emocí a nápadů, hodně to na mě zapůsobilo... I když je to zvláštní forma, líbí se mi (možná tím víc). A držím palce, aby si pamatoval to pletení věnců.:o)

Uf, jsem se bála plagiátorství.:o)) Díky moc za komentář a přečtení.

Inu...., technika má sloužit, nikoli být pánem! To už je na každém, kolik prostoru jí ve svém životě vyměří....

"---" Jsem teď jako celá pomlka na jednotaktové písni. Úplně mi ta tvoje povídka vzala dech a slova. Je toho tam řečeno TOLIK, že to snad ani není možný!! A má úžasnou formu. Nic podobnýho jsem ještě v životě nečetla, je to prostě naprostá bomba!

*****
Pamatuješ, jak jsem pletla pampeliškové věnce? Neptám se, zjistila bych třeba, že už vůbec nevíš.

To mi přišlo takový povědomý, musela jsem se tomu pousmát (ikdyž nevím, jestli to bylo myšleno tak, jak se to v hlavě spojilo mně) - jak ty chlapivůbec neberou vážně takový věci a nepamatujou si různý věci - pro nás důležitý.

Já (též) veselá bývala dcera,
prosta smutku, prosta lítosti,
útrap žití, tehdy nedotčena,
rostla dál v domnění, že vstříc jen radosti!

Světem pak chodila jsem dál
podobně, jako i ty píšeš,
po cestách kamenných, tam kde můj úděl stál,
s otázkou v očích, kde se ten Osud vzal(?),
přesto s úsměvem ráda zvedla občas prosté radosti číše!

Když se mi krátí dech
A já přemítám „co k čemu“,
neplýtvám času na povzdech,
ten duši okrádá.
Snad jdu „jen“ tvým veršům pro ozvěnu,
na cestě té skryta je krásná zahrada!
:-)

Já jsem ale truhlík. No jasně, četla jsem jí už na Literu ;-)

Každá musíme pár takových undividuí potkat. A když má člověk štěstí, tak po tom nezůstane ani nic neodstranitelného. Často na takové chvíle teď vzpomínám. S notnou dávkou sentimentu.

Celým tím příběhem mě doprovázel pocit, že mi to něco připomíná. Jako bych už to někde četla. A nemůžu se toho zbavit, je mi to děsně povědomý...
Ale jinak je to smutné, nicméně poučné. Alkohol zkrátka za volant nepatří. Ani za řídítka.