Andělské záležitosti

Jako snad postý tenhle tejden sedím na zemi a koukám do zdi. Připadám si jako vyždímanej pomeranč, dokonce ani číst už mě nebaví. Ani běhat se mi nechce… Jo, jsem v krizi. A kdo za to může? JÁ.
Zvednu se, že bych třeba mohla konečně něco dělat, aspoň otevřít sešit (a tupě koukat na písmenka, který se stejně po chvíli slejou do modrejch pruhů na bílym papíře), když se najednou ozve zaklepání. Trochu mě to překvapí, ale jdu ke dveřím. VÍC mě ale překvapí to, že to nebylo zaklepání na dveře, ale na okno. (Sama sebe ubezpečuju, že ty včerejší houby v číně nebyly lysohlávky.)
Roztáhnu žaluzie… A odskočim od okna. Na parapetu stojí kluk. A ne jen tak ledajakej kluk, ale moc pěknej kluk! (Hm, svoje sexuální nevybití bych si mohla nechat na jindy.) Chvíli na mě civí (asi inteligentnějc než já na něj) a pak z něj vypadne: „Nechtěla bys mě třeba pustit dovnitř?“
Otevřu tu zasklenou věc a on seskočí ke mně. (Pak mě napadne, že mi na mysl ani na chvíli nepřišlo, že by to mohl bejt úchyl… Copak kluk s takovejma zelenejma očima může bejt úchyl?! Nebo co třeba spadlej pilot…? Asi se radši zeptám, až mu přestanu zírat na zadek.)
Sakra, zpátky do reality. (Ale ten zadek vypadá hodně reálně…!) Ježiši, já nejsem ta, kdo by tu měl mít strach z úchylů…
„Ahoj,“ zahučí a přeruší tak moje (pitomý) myšlenky. Sedne si na zem, hned vedle mojí ponožky. (Panebože, prosím, ať jí nezaregistroval…)
„Hele… Co to tu tak smrdí?“ Do háje. Zaregistroval.
„Ehm… No, víš, to je novej Ambi Pur. Jo a taky jsem tu pálila vonný tyčinky.“ Jo, teďka jsem zněla fakt chytře. Sednu si vedle něj a nenápadně zasunu ponožku pod sedačku. Máma bude mít při úklidu radost.
„No, tak… Ahoj. Co tady děláš? A jak ses dostal na náš parapet?“
„Shora.“
„Cože to?“ Vzpamatuj se, holka, zkus říct taky něco chytrýho! Nebo aspoň souvětí, to bude pro začátek stačit.
„Slyšelas mě. Shora prostě. Jako,“ zvedne ukazovák a zamíří ho na strop, „TAM odsud.“
Super, tak on je sice pěknej, ale na palici. Mám prostě kliku.
„Aha.“ Jsem mistr v inteligentních diskuzích, jo jo jo!
„Ty mi nevěříš, viď? Docela tě chápu. Ale já jsem fakt přišel z nebe. Jsem totiž tvůj strážnej anděl, víš?“
Já jsem řikala tátovi, že ty houby BYLY divný.
Zmůžu se jen na stupidní „hm“. Kdyby aspoň nebyl tak strašně k sežrání, tak by bylo lehčí ho vyhodit. Teď na mě těma očkama jen mžourá, ale kdyby je o kousek vykulil… U něj by to určitě nevypadalo, jakože má větry.
No nic, k věci. Mám v pokoji kluka, kterej si myslí, že je můj strážnej anděl. A aby toho nebylo málo, tak je to kluk, kterej absolutně naplňuje mojí představu slova „pomilováníhodnej“. Jsem v háji.
„A když seš můj, hm, anděl… Umíš lítat?“
Proboha, je to sice blázen, ale to ještě neznamená, že i já musím působit retardovaně. Stačilo by, kdybych se jen usmívala a nic neřikala? No, asi ne. Horší už to bejt stejně nemůže.
„A kde máš křídla?“ MŮŽE.
Ten pohled, kterej na mě vrhnul, by se dal přeložit asi jako „nejsemúplnejdementikdyžtysitomyslíš“.
„Jak vidíš, tak křídla nemám. A s tim lítáním to taky není moc slavný,“odvětí otráveně.
„Ty jsi nějakej sociální anděl, ne?“ uchechtnu se, ale při pohledu na jeho výraz zmlknu. Aha, pán má taky citlivý místo. Dobrý vědět.
„Jo, protože jako tvůj anděl jsem trochu zakrněl. Když zrovna nejedeš v autě, tak nemám co na práci. Z okna neskáčeš, žíly si neřežeš, celkově jsi až moc klidná, když nepočítám občasnou agresivitu vybíjenou na…“
„Počkej, ty mě chráníš, když řídím?“ zeptám se užasle.
„Tebe ne. Ty lidi kolem.“
Ha ha ha. Mohl by se přestat tak stupidně uculovat? (O tom, že má hezkej úsměv, jsem se už zmínila?) Napadá mě, že začínám uvažovat, jako by tím andělem fakt BYL.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ No jo, asi jsem se rozhodla, že budu tu hru hrát s nim.
„Ondřej.“
„Čekala jsem, že řekneš – Gabriel, archanděl Gabriel,“ tlemím se přiblble.
„Nepleteš si to s něčím? Bond, James Bond…“ vrátí mi to a už se culíme oba.
Náhodou, je docela fajn. Sice je asi trochu cvok, ale to nevadí. Nikdo není dokonalej.