Do posledního dechu
zpívej si se mnou dál
a neztrácej se v spěchu,
jednou bys litoval,
že nabízenou šanci
"být šťasten" jsi tu vzdal,
s kouzelnou elegancí
pojď podzim změnit v máj!
Tak protančeme spolu
ten zbytek všech svých dní,
nepodléhejme bolu,
a splňme si své sny!
Až na nebeskou bránu
my zaklepeme pak,
andělský sbor v tu ránu
k nám obrátí svůj zrak
a se závistí v oku
nám bude krásně pět
o kráse o nich roků,
v nichž klaněl se nám svět!

Ztrácíš se v mlze poznání
a slova mlčky jdou,
srdce se smutku nebrání,
jen hýčká touhu svou,
co potají v něm rozkvétá
jak kytka pohřební,
a slza v oku ukrytá
ta také svoje ví...
;o(

Když pramínek slz smutku pel
smývá, spal chmury na popel,
venku se rozednívá,
Naděje tiše zpívá,
jak povstala zas z popele
jak bájný Fénix, vesele
vstříc osudu jít máš,
vždyť stezku Lásky znáš...
;o)

Beru Tvá dílka od konce
a duše má si sní,
ukrývám s bázní lakomce
pocity nevšední...

A dlouhý průvod otázek
též vynořil se hned,
zdá se být skoro bez konce
a nikde odpověď...

A pravda jako v Bastille
v Tvých verších ukrytá
se zjevuje mi unyle
a srdce již ji zná!

Ve víně bych ji nenašel,
kdybych jak duha pil!
Jenom když do sebe bych šel,
snad bych ji objevil...;o)

Díky Míro! Tvůj maxi-koment je milé překvapení:-)

Je to nádhera, Ivko!
Člověk se přitom tak nějak zasní,
svět zas být zdá se tajemnou básní,
kterou sám píšu, /a Láskou zkrásní!/,
stačí pár slůvek...Není to zvláštní?
A ten skvělý a mně poněkud povědomý obrázek/ i ta svíčka symbolizující věčný plamínek naděje/, ten dojem jen umocňují...

Já v lůně solné jeskyně
svou duši topím ve vině
a posléze i ve víně,
ač navenek tak nevinně
se stále diví oči mé,
že léto už je ztracené...
A vzpomínka na verše Tvé
rty samou Láskou zrozené,
ta ke smutku mne dožene
a nesnaž se tvrdit že ne!
Zřím stromy listů zbavené,
a splín teď sídlí v duši mé,
snad podzimní van odžene
vzpomínky na sny ztracené
a srdce v touze zmatené
čas v potu tváře dožene,
jeden druhého najdeme,
Ty schoulíš se v náruči mé,
já líbat budu rety Tvé,
víc již se nerozejdeme,
vše rázem bude nádherné,
tak, kde se touláš, štěstí mé?...

není slov.. dostala mě...

jako aliwien..
urcite v tom je neco co pro tebe citove znamena hodne... jsou v tom tvoje city... ale mne to nic nedalo...

Jsem v rozpacích. Nevím, jak hodnotit, proto radši nehodnotím. Na jednu stranu se mi to líbí, má to pro mě takový zajímavý nádech, na druhou je ale toto téma vcelku klišé. Konečný výsledek je tak půl na půl, takže si počkám na tvoje další dílo, abych si udělala lepší obrázek.
Držím pěsti, ať se ti na Psancích líbí...:o)

jak laská to ostře něžné pohlazení.... přijde... ale až to budeš nejméně čekat.... miluje překvapení stejně jak tvůj děs...

Děkuju, potěšila jsi mě!, Děkuju!!!!

Vítám nováčka mezi psance! Ale tohle dílečko by snad mělo být spíše v miniaturách, ne? Na povídku je tam příliš nevyjasněných okolností, ale třeba je to jen můj názor. Přeji hodně inspirace do další práce.

Pravdu má nostalgik, zcela s ním souhlasím. A k dílku - to spojení básně s obrázky zvlášť Tobě nějak zvlášť prospívá, jakoby Tě to i více inspirovalo a pomalu se vytrácí i ten smutný tón. Moc se mi to líbilo, pokračuj.

dobré,dobré...líbí se mi ta forma

zvláštně hezké, nutí k zamyšlení....

I podzimem lze nový život začít,
lásku křísit nadějnou krůpějí,
co na tom, že opadává list
a nostalgie zaůtočí na cit,
vždyť náznaky co k činům svadějí
že plame svíce jsou, jsem si jist

je to povedený, myšlenka ,nic tomu nechybí

Nemá chybu....

já mám pocit,že s podzimem se všichni nějak vracejí domů si užít krbu,dá se obdivovat,ale to teplo hledáme,takže tato tvoje báseň mě v tom jenom utvrzuje a bylo mě s ní dobře

hehe.dobrej napad.. pobavils me a zved mi moje nemocdobrou naladu.dik