Nikytu: Strach ze selhání v očích milované osoby je ten největší brzdič našeho rozvoje, ale naše touha po tom druhém nás zase nutí, abychom hodili za hlavu důstojnost a tropili i blázniviny...:-P

Amadeo´´: Díky za zastávku. A čteš to mezi řádky dobře. Ona je teda už trochu starší, ale něco takového za ní bylo.

Nikytu: Jenže někdy člověk až příliš váhá, zda má či nemá škrtnout sirkou, vlastně fosforkou...(Sirky už se nedělají, jejich slabinou bylo časté samovznícení třením...):-)
Zrovna jsem to řešil u vanovaso...:-P

shane: Ano, je to především o našem rozhodnutí. Jen je někdy nutné spadnout nejprve "na dno". Koneckonců, nejlépe se odrazíš od tvrdé země (pokud ti pod nohy nikdo zrovna nešoupne trampolínu :-))

Máš pravdu! Život se někdy podobá nonstop přehlídce promarněných příležitostí. Člověk občas má velkou potřebu a touhu pohladit, políbit, sevřít pevně v náruči, zvednout a zatočit se se svým sladkým břemenem dokola...Jenže až moc řeší otázku, co bude dál a nechá si proklouznout mezi prsty kouzlo okamžiku i šanci na něco krásného...o_O

shane: Myslím, že svým způsobem každý z nás má v sobě něco víc. Je jen na nás a i na vlivu okolí, kolik z toho ze sebe vydáme. ;-)

shane: Oheň se taky vždy nerozhoří sám od sebe. Někdy je potřeba, aby někdo škrtnul sirkou nebo přihodil polýnko a odměnou je světlo a teplo. :-)

shane: no právě, o tom to je, přestat váhat a udělat to, co cítíme, a nemusí to být mnohdy správné... skoro nikdy není nic co uděláme, dokonalé, ale pokud to vnitřně cítíme... Je to hlavně o tom, že se čas , kdy jsme měli říct miluju tě nebo odpusť,nevrací ... Je to tak jednoduché... A přitom těžké, jak píšeš ty...díky za zastavení ...

Tvá dnešní báseň mě dovedla až k této, která se mi velmi líbí. Něco mi říká, že vznikla na základě ne moc příjemného pocitu. Aspoň tedy já to tak cítím a čtu mezi řádky...

Jen jestli si to jen nenamlouváš!
Nu, přeji ti správného potapěče...:-P

Ano, mohu se cítit tam uvnitř raněn a s tím pocitem sotva něco udělám, ale mohu se také svobodně rozhodnout, jak tu bolest budu vnímat, jak se k ní postavím a zda jí dovolím, aby ovlivnila celý zbytek mého života, nebo ji z něj jaksi vytěsním...:-)

mechanická okurka: No nevím, někdy se zase tak moc nesměju. A čtenář - ten už musí sám posoudit...

Jo, to je výstižné, pravdivé. Zaujalo.

Mám pocit, že Tvoje poezie je něco jako soubor instantních úsměvů - stačí přidat čtenáře :)

Pij víno života plnými doušky,
ni kapka ať nazmar nepřijde snad,
neboj se vichřice, neboj se bouřky,
a zaplaš myšlenku: "Nemilovat"...
:-)

dobré ztvárnění věčného tématu :)

Čím to, že někdy tak snadno vykouzlíme úsměv na cizí líci a zažíháme slunce v cizí duši, zatímco v té naší vládne smutek a věčná temnota? :-[

Proč ten příběh dračí
skrývá vinu račí?
Zdání klamné bývá,
smutek navrch mívá...
:-[

Máš úžasný talent vzít hrst slov, máchnout rukou a rozesít je tak, aby nikde nic nechybělo, ani nepřebývalo. Třeba tak, jak jsi to udělala tady. Opravdu krásná...

Člověk častokrát tam uvnitř dobře ví, co by chtěl a snad i směl udělat, ale z nejrůznějších důvodů si netroufá a promešká vhodný okamžik, a když mu to dojde, vhodná chvíle již pominula...:-(
Pravý muž prý se pozná podle toho, že ví, kdy jednat a kdy naopak nejednat! Jenže kdo z nás je ten pravý, kdo si tak věří, že se dokáže rozhodnout správně, že uchopí ten správný okamžik a jedná? Proč strach, že se mýlíme a podléháme jen klamnému zdání, že realita je jen zdánlivá a odráží pouze naše vnitřní přání, způsobuje, že příliš dlouho zkoumáme různé cesty vedoucí k cíly, ač ten je na dosah?
K čemu to věčné dilema volby? Vždyť již Franz Kafka řekl:
"Je cíl, ale nikoli cesta. To, co nazýváme cestou, je váhání...:-[