Hladivé počteníčko,

co třeba?

třpytící barvou
malíř namaloval hvězdu
matná zůstala

mám haiku ráda, promiň, že ti do toho kecám. Klidně mě pošli k šípku. Právem.

mně se taky líbí :)

Je to.. je to zvláštním způsobem procítěné. Líbí.

jayjay: děkuji za komentář, myslím, že tato báseň nemá ani hlavu, ani patu, ani začátek ani konec. Je to jen dávná emoce dávného okamžiku a to tak osobního, že asi nebyla ani vhodná ke zveřejnění.

Pěkně načrtnutá báseň. Ale zdá se, jako by stála na hlavě. Co ji takhle postavit na nohy?;-)

BorůvkaB: Děkuji moc :))) K niti.. no, kdo ví, ví! Ale paradox je, že se doopravdy jedná o niť.

Stěžuješ si, že nemáš žádný komentář. Ale kdo by se psal s komentářem na tuhle.. no.. normální větu? Co je na tom poetického? co je ta myšlenka? kde je moment překvapení? kde to ve mně vyvolá emoci?
Nikde.
Haiku není o tom, že napíšeš pár slov.
To bych ti mohla napsat "haiku" jako reakci na tohle tvoje dílo:

Ne ne ne ne ne
ne ne ne ne ne ne ne
ne ne ne ne ne.

Hezká.

Hezké =)

a než najdu novou
budu říkat
že jedině Ty
jsi mi za to stála..

..ostatně, jako vždycky. Občas cítím rozdílnou frekvenci tepu, když čtu tvoje věci. Jeden z mála pocitů, u kterýho maj slova "miluju to" smysl!

BorůvkaB: děkuji za komentář :)

...umět tak popsat ten pocit po přečtení. Dobrý je to!

sabina.rove: mám ráda tvoje reakce, děkuju ti :))

Kleriska.KX: myslím, že nepřebolí, myslím, že výsledkem je pochopení, přihlouplá laxnost a nový stíny v očích. Štěstí je schovaný v krásných chvílích a teď už to vím zase o něco líp, pak už na ničem jinym nezáleží.

Kleriska.KX: protože bez bolesti není krásy, jako bez poklony není poděkování. / v posledních dnech na tebe myslím nějak častěji, jako bys patřila k mojí zimě :)

tea willow: a tobě moje velké děkuju :)

Já si delší a zajímavé texty tisknu, z monitoru to prostě nedám. Nepíši, že básnit je jednoduché, naopak, obdivuji každého kdo je schopen zajímavou báseň stvořit. Já to nedokáži a ani se o to nepokouším :-).
Jen próza asi opravdu dá mnohem víc práce, nemohu napsat povídku a pak vysvětlovat o čem byla .-).

Kdysi jsem dostala dobrou radu, jsem z rodu sov a rána jsou pro mě utrpením a jako boží utrpení jsem se po ránu také vždy tvářila. A pak přišla ona rada (ten nahoře mě má rád): Až vyjdeš z baráku, usměj se na prvních pět lidí co potkáš. Tři z nich si budou myslet, že jsi cvok, nebo zapomenutá známá, dva se na tebe také usmějí a sobě i jim náladu zlepšíš.
První den jsem si připadala jak idiotka Jája, ale ono to fungovalo a já přišla do práce, úsměv od ucha k uchu a den začal bezvadně.



To k tématu, jen fejeton to opravdu není. Spíš úvaha.

Já píšu prózu i poezii. Naučila jsem se psát volným veršem a začla jsem ho preferovat. Ne vždy je to s básněmi tak jednoduché, jak píšeš. Dokonce skoro nikdy. Přiznám se, že jsem schopná napsat báseň i méně než za minutu, ale to nad ní musím dlouho předem přemýšlet.

U prózy je to u mě jiné. Co se povídek týče, stačí jeden emocionální jsem a už píšu a jsem schopná psát několik hodin v kuse, abych to ze sebe dostala.

A co se čtení píše, tak občas ani já nepochopím pointu básně u jiných autorů. Čtu i povídky, ale jak už řekl Severak, z monitoru skutečně bolí oči, takže čtu třeba na třikrát. A nebo čtu až tehdy, má-li román už více napsaných dílů. :)