stará věc, nové rány, tzv. REALITY STING ! no radši bych se zeptala, CO jsem vlastně čekala? (výkřik, chci křičet...na něho!)

když člověk neví...tak je to docela špatný, když je člověk nerozhodný...tak je to ještě horší...a když jednou konečně pochopí je to horší než by pan Konec světa řekl...

http://www.youtube.com/watch?v=wZmvJknzLfU&feature=related

z deky mi vylízal už jenom můj nos a oči, co připomínaly jarní přeháňky...další naděje spadla mi z nebe...a začalo jaro...

...všechno je proti mně...i moje vlastní pocity, moje sny a iluze, protože pořád je tam trocha naděje a vzpomínek na to, že jsem byla milovaná a zamilovaná...člověk by se mlátil do zdi...! (berte to spíš jako emocionální výkřik, protože uvnitř, uvnitř křičím...)

včera/dneska rozjezdem domů, po dloooouhém holčičím popovídání s vínem a několika drobnými momenty, kdy se mi pozastavilo srdce

jsem prokletá??

hráli mi.

jsou tři stádia lásky: a) touha po člověku a naděje; b) reálná blízkost dvou lidí; c) touha po člověku a beznaděj

V tichu noci spolu rozmlouvá moje Já a moje já ...chodí k sobě na rady...ale to je jedno ...Já kecá do života, i když se ho to malé já neptá ...prostě z nutnosti ...chránit, bránit, radit ...

zase poprvé, a asi po stopadesáté ....ničí to.

je to jen křik, výkřik a vzpomenutí, že nikdy nezapomenu..

vyhlašuji konec zlozvyků...

tak si říkám, jak těžké je někomu říct ne, někoho odmítat a jak nenávidím lidi, co dávají naději, která tam není. Proč to ale dělám i já?