Vím, že bych se neměla ani pokoušet shazovat před vámi svojí vlastní tvorbu, taky nechci aby to tak vypadalo, jenom chci říct, že se vám tahle báseň bude možná zdát trochu jako klišé, ale pro mě je to něco víc a v tuhle chvíli mně ani moc nezáleží na vašem názoru. V každém případě za ně stejně děkuji.

První vyznání ....

Přišel čas, osvobodit se (mě…) snad, že to nebylo napsáno v „MY“

... trochu jsem váhal, jestli to sem dám ....

Ten, kdo mne už zná, tak chápe.

Budeš mojí nevolnicí v lásce, a já Tvůj princ z pohádky,

... trochu jiné vyznání ...

Pro tu, která pro mne již není. Zklamáním tuto etapu mého života nenazývám, takže i když už není důvod, považuji to za vyznání.

každý máme podněty, které nám dávají slova, já mám pocity, snad jsou dílem Múzy a nebo jen okamžikem na prahu poznání , ale kdo ví.. nebyla li to Ona.. ;-)

Myslím na Tebe rád? Asi ano. Taky kdo by dobrovolně dělal to, co ho rozebírá po kouscích, co ho bolí a přitom tím nebyl ani sobě prospěšný..?

Rád bych ti snesl modré z nebe . . .

zazvoní, zavrní, lehce cinkne, na displeji se objeví zpráva, jen tak ...

Psáno pro ni.

nebo z něho?

Prostá otázka...kterou ale nikdy nepoložím...

William Parrish a jeho slova byla podnětem.