Tep o dvou ozvěnách.

Do nenávisti světel nočního klidu přijdu s chutí nekonečného uvědomění.
Se srdcem naplněným po okraj bezedné mísy o střepu nekonečných cest.
Jdu za Tebou s očima neúprosně hledícíma do oken světa mého.
Poslední rány smutku a samoty padly, když nastoupil pocit pevné jistoty.

Pohřben na věčnost v Tvých zlatavých vlasech.
Probudím se zasněný v Tvé duši uzavřen u prahu srdce Tvého uchem naslouchám.

Jako voják bezradný bloudím lesem pohlcen tmou, veden rytmem Tvého zvonu.
V tichu rozháním objetím Tvůj smutek včerejší.
Prostá melodie šepotu žene světlo do útrob cest těla mého.
V mnoha barvách o stovkách intonací znáš můj řev, ale jeden patří jen Tobě.
Z Tvých neobjevených pocitů dolovat štěstí slunečnic.
V utopii se ztrácím před Tebou obnažen Tvou krásou lučních motýlů.
Omámen vlnou vůně přívalových dešťů stékajících něžně po tváři, tak jako vlasy Tvé.
Průzračná vůně, co se skrývá za zdí nářku, ani mezi anděly není šťastna.

V Tvé dlani uzavřen pod stíny mraků schován, v bezpečí matčiných pohádek.
Spolu a šťastni našimi srdci spí život náš.
Srdce zastavena v rytmu origami.
Skrz paprsky mihajících se světlušek stojím já a ty se díváš, jak proudy energie prostupují přes mlčenlivý úsměv nás dvou.